Adam Hradílek s Janem Dvořákem jako editoři dali dohromady skvělou publikaci, která je založena na osobních vzpomínkách Židů, jež žili před II. světovou válkou na území bývalého Československa tedy včetně Podkarpatské Rusi. Osnova jejich příběhů je stejná, před nacisty utekli na území tehdejšího Sovětského svazu, a snili o tom, jakou budou mít ve Stalinově říši skvělou budoucnost, jak budou pracovat a studovat.

Škaredě se ovšem spletli. Sovětské úřady je zatkly za nedovolené překročení hranic, naši Židé za to většinou dostali tři roky vězení, které strávily v gulazích. Ty se vůbec nelišily od nacistických koncentráků, vězni v nich dřeli v nelidských podmínkách za málo jídla a třeba i v mrazech mínus osmatřicet stupňů. Není tedy divu, že toto kruté zacházení hodně muklů nepřežilo a lidé včetně našich Židů umírali jako mouchy. Od nacistických německých lágrů se sovětské komunistické gulagy lišily pouze v tom, že neměly plynové komory.

Je sice pravdou, že naši Židé se na území Sovětského Ruska nesetkali s oficiální antisemitskou propagandou, která byla úředně zakázaná, akorát s tamním typickým lidovým antisemitismem, ovšem výsledek byl stejně krutý. Gulagy vážně nebyly žádnými zotavovnami. A navíc většinou tříleté tresty byly automaticky prodlužovány bez nějakého soudního líčení, protože Sovětský svaz byl od roku 1941 ve válce s nacistickým Německem. Když si vězeň stěžoval na to, že jeho trest už skončil, tak mu velitel tábora řekl, „ne, Sovětský svaz je ve válce a dokud válka trvá, tak tady zůstanete.“ Českoslovenští Židé pak v roce 1942 dostali šanci, kdy jim bylo nabídnuto, že se mohou dostat na svobodu, jestliže vstoupí do čs. vojenské jednotky v Buzuluku. Je pochopitelné, že velká většina z nich tuto nabídku využila, bohužel mnozí z nich se jí nedožili.

Velmi krutý byl osud Židů z Podkarpatské Rusi, která byla v letech 1938 – 1939 okupována Maďarskem. Ti museli narukovat do maďarské armády, kde sloužili za podmínek a tak pokud se dostali na východní frontu, mnozí využili první příležitosti a přeběhli do sovětského zajetí. Koneckonců k zběhnutí je vyzývali ampliony agitátoři Rudé armády, kteří jim slibovali skvělé podmínky v zajetí. To jim ovšem lhali, a maďarští Židé na tom byli v zajateckých táborech hůř než Maďaři nebo Němci.

Tato kniha skvělým způsobem ukazuje na zločinnou podstatu Stalinova rudého režimu, když nevinní lidé, kteří v Sovětském svazu hledali ochranu před nacisty a nikomu neublížili, byli zavíráni do gulagů. Je samozřejmé, že se nejedná o klasické odborné historické dílo, a vyprávění pamětníků mohou být a také bývají zkreslené. Přesto však není důvod nevěřit tomu, že by si svoje hrůzné vzpomínky vymysleli.

Je zajímavé, že mezi zpovídanými byl i pozdější nechvalně proslulý komunistický prokurátor Karel Vaš. Do komunistické strany pak po válce vstoupili i někteří další aktéři této publikace. A právě tady vidím její slabinu. Zpovídající se měli přeživších Židů ptát, proč po tom, co jim Sověti provedli, se stali komunisty. Pro mě osobně je to těžko pochopitelné, takže by mě to vážně zajímalo a jistě nejenom mě. Ale i přes tento drobný nedostatek lze knihu doporučit široké čtenářské obci.

Jan Dvořák, Adam Hradílek: Židé v Gulagu
Sovětské pracovní a zajatecké tábory za druhé světové války ve vzpomínkách židovských uprchlíků z Československa
Ústav pro studium totalitních režimů
Praha 2017