Přes 200 tisíc studentů 23. října 1956 demonstrovalo tehdy v Budapešti na podporu červnových demonstrací polských dělníků proti socialismu v Poznani. Bezpečnostní síly začaly do demonstrantů střílet, protestující tentýž den strhli v maďarském hlavním městě pětadvacetimetrovou sochu masového vraha Stalina. Den na to se předsedou vlády stál populární reformní politik Imre Nagy.

Lidé dávali bouřlivě najevo nesouhlas se socialismem a v mnoha případech to odnesli tajní komunističtí policisté, které rozlícené davy lynčovaly, věšely na lucernách a také upalovaly. To se nám může zdát barbarské, ale to v případě všeobecné frustrace není neobvyklé. Koneckonců podobně se chovali i Češi v květnovém povstání v roce 1945 vůči Němcům. A Maďaři měli rovněž mnoho důvodů tyto slouhy rudého režimu nenávidět. Tak jako v jiných zemích se tamní komunistická tajná policie podílela na zločinech proti lidskosti, vraždách, bestiálních mučeních při výsleších a likvidaci celých skupin obyvatel. A jak praví moudré lidové přísloví, „kdo s čím zachází, s tím také schází“. Takže důvodů k lítostem nad osudem „ubohých tajných“ moc není.

Rozkaz k potlačení maďarského povstání nakonec vydal sám Stalinův následník a sovětský komunistický vůdce Nikita Sergejevič Chruščov. To nebylo jako u nás v roce 1968. Stateční Maďaři se bránili se zbraněmi v rukách, jejich odpor muselo zlomit pět divizí Sovětské armády a boje byly místy velmi tvrdé. Padlo při nich na 2500 povstalců a více než 700 sovětských vojáků.

Premiér Nagy ještě stačil ohlásit vystoupení Maďarska z Varšavského paktu a neutralitu své země, nicméně později byl zatčen a popraven. K moci se dostala tzv. dělnicko-rolnická vláda Jánose Kádára dosazena Sověty. Soudy vynesly nad povstalci 236 rozsudků smrti a více než 200 tisíc Maďarů emigrovalo.

Pozoruhodné výsledky ovšem ukázal výzkum nezávislého ruského sociologického centra Levada. Podle něj 57% Rusů o něm nic neví, polovina ostatních pak považuje tehdejší sovětský zásah za oprávněný a pouze 24% si myslí opak. To je evidentně důsledek nynější setrvalé linie Kremlu spočívající v bagatelizování sovětských komunistických zločinů v minulosti a jejich zatajování. Nelze se tomu divit, jestliže ruská státní televize natočí a odvysílá dokument, který tvrdí, že Sovětský svaz v roce 1968 potlačil v Československu kontrarevoluci. V ruských městech stále stojí sochy Lenina, jsou otevírána Stalinova muzea, která zamlčují jeho zločiny, a naopak likvidována muzea gulagů, která byla svědkem komunistického teroru. A důsledkem ruského historického lhaní jsou i výmysly ohledně statečného protikomunistického odboje maďarského lidu v šestapadesátém roce.