Od šestnáctého do počátku devatenáctého století skončilo v otroctví až 1 200 000 Evropanů. Stali se obětí arabských nájezdníků a pirátů, kteří je unášeli z jejich zemí nebo z lodí plujících po Středozemním moři. Tyto násilnosti skončily teprve v roce 1830, kdy Francie dobyla a obsadila Alžír. Islámští piráti tak přišli o svoji klíčovou základnu.

Evropané samozřejmě nebyli svatoušci, jenomže násilí páchaly obě strany. Ovšem jenom po nás se chce, abychom se nejlépe pořád omlouvali, kdežto muslimové a Arabové nemusí. To ale vede jenom k tomu, že se jim vštěpuje pocit, že za všechny jejich problémy můžeme my a proto jim musíme pořád pomáhat. A to je také jedna z příčin současné migrace. Prostě oni přijdou k nám a my je tady budeme živit, páč jsme kdysi kolonizovali zrovna tu jejich zemi a je to naše povinnost. Já ovšem dodám, že kolonizace severoafrických zemí Velkou Británii, Francii a Itálii byla pro nás štěstím a radostí, protože teprve tehdy přestaly teroristické útoky muslimů proti obyvatelům evropských zemí.

Bohužel problémem je i výklad historie v režii politické korektnosti, což je doménou hlavně levičáků všeho druhu. Tito lidé, kterým říkám omlouvači a sebemrskači, razí, že viníkem všeho zla na světě jsou pouze bílí, což je samozřejmě nesmyslem. Podívejme se na to nyní podrobněji.

Křížové výpravy

Při té první dobyli křižáci roku 1099 Jeruzalém a je pravdou, že tam zmasakrovali místní obyvatelstvo. Jenomže se jaksi zamlčuje, že již dvacet let předtím v roce 1077 obsadili toto svaté město tří náboženství muslimští seldžučtí Turci, kteří začali brutálně týrat a zabíjet místní křesťany, a navíc vyvražďovali i celé křesťanské poutní výpravy. Já jsem rád, že si to Kristovi vyznavači nenechali líbit a na toto nevyprovokované násilí rázně odpověděli. A to by měl být příklad i pro současnost.

A teď někteří z nás se bijí v prsa, co jsme to těm chudáčkům muslimům provedli. Myslíte si však, že Turci cítí nějakou lítost, že vraždili křesťany. Nikoliv. To je vidět i v jejich přístupu ke genocidě Arménů za I. světové války.

Arabové a Turci se v historii opakovaně pokusili okupovat a podrobit Evropu, což se jim naštěstí nepovedlo. Přitom masakrovali civilisty, muže, ženy i děti, v lepším případě z nich dělali, jak už jsem zmínil, otroky. Ovšem nějaké promiňte, od nich nečekejte.

Komunisté podporovali fanatické islamisty

Bohužel fanatický islamismus podpořily v polovině minulého století Sovětský svaz a jeho komunistické satelity. Ony tenkrát vycítily příležitost, že tzv. právo národů na sebeurčení by mohlo na jejich stranu získat početné nové státy v Africe a Asii a to by přece oslabilo ten nenáviděný kapitalistický Západ. Komunisté vždycky šířili svoji moc bezohledným násilím, bez ohledu na důsledky. A tak neváhali podporovat různá tzv. národně osvobozenecká hnutí v rozvojových zemích. Ovšem většinou se nejednalo o mravně čisté bojovníky za svobodu utiskovaných národů, ale o obyčejné zabijáky a zločince nejhoršího zrna.

Příkladem odporného terorismu druhé poloviny minulého století byla alžírská tzv. Fronta národního osvobození, francouzsky Front de Liberation Nationale (FLN), kterou slušní Francouzi a Alžířané považovali právem za fašistické bojůvky. V srpnu 1955 hrdlořezové z FLN v Ain-Abid u Constantine doslova rozsekali na kusy 37 Evropanů, z toho deset dětí mladších patnácti let. Muži měli useknuté ruce a nohy, děti roztříštěné hlavy a vyhřezlé mozky, ženy rozpáraná břicha a vyvrhnutá střeva. Jedna běloška měla rozříznutou dělohu, do níž vrahové nacpali její pětidenní rozřezané novorozeně. A zločince z FLN oslavovali čeští a další komunisté jako hrdinné bojovníky za svobodu a posílali jim zbraně.

Rovněž takové rudé mosambické FRELIMO neváhalo k dosažení svých cílů, tedy k osamostatnění se od portugalské vlády, vraždit bílé obyvatelstvo včetně žen a dětí, jejichž jediným proviněním byla barva kůže. Přitom, když se toto zločinecké hnutí dostalo v roce 1975 v Mosambiku k moci, život obyčejných Mosambičanů se stal peklem na zemi. Miliony lidí trpěly hlady, mnozí umírali a podvýživa se stala masovou záležitostí, což za koloniální éry nebylo. Odpůrci režimu byli jako v každé „správné“ komunistické zemi vraždění bez soudů. „Zlatí Portugalci,“ vzdychali si mnozí obyvatelé této východoafrické země.

Komunistické Československo dokonce cvičilo teroristy, kteří bojovali proti legálním a zákonným vládám svých zemí, ve výcvikovém středisku v Zastávce u Brna a rovněž jim dodávalo zbraně.

Tolerance levičáckého násilí v Izraeli

V současné době jsme svědky útisku bělochů v Zimbabwe. Těm vládnoucí černošský režim násilím uloupil jejich farmy a přidělil je domorodcům, kteří na nich samozřejmě neumí hospodařit. Výsledkem je hladomor. Nově také začalo pronásledování menšinového obyvatelstva, v Jihoafrické republice, kde jsou rovněž vyvlastňování bílí famáři.

Další klasickou ukázkou levičáckého pokrytectví je Izrael. Organizace pro osvobození Palestiny v Arafatových časech, sdružující i fanatické muslimy, podnikala zákeřné útoky na židovské civilisty po celém světě a rovněž neváhala vraždit často brutálním způsobem ženy a dětí. Obzvláště odpudivým činem byl útok na bezbranné izraelské sportovce na olympijských hrách v Mnichově v roce 1972. Izraelci jsou terčem útoků islamistických radikálů po celou dobu své existence. Ovšem mohou za všechno, palestinským vraždícím zrůdám příšerná politická korektnost odpouští i ty nejhnusnější ohavnosti.

Jak je patrné, zločinů, kterých se ti druzí dopustili vůči Evropanům, není zrovna málo, ovšem sypat si popel na hlavu máme jenom my. Ti druzí si z teroru vůči nám nic nedělají. Oni prý jsou podle komunistů, socialistů a neomarxistů frustrováni z našich násilností, a to je pouze jejich reakce. Což je ovšem hodně špatné a podněcuje to také islámský radikalismus.