Jan Antonín Baťa se narodil 7. března 1898 v Uherském Hradišti. V roce 1932 v 34 letech začal vést rodinné obuvnické impérium a úspěšně expandoval, počet zahraničních poboček se v době jeho působení ztrojnásobil. Za jeho éry byl také postaven proslulý zlínský mrakodrap, který se svými 77 metry byl v době svého dokončení v roce 1939 nejvyšším v českých zemích. Za II. světové války Jan Baťa odešel do exilu, podporoval protinacistický odboj, posílal peníze československé zahraniční vládě, a pomáhal v útěcích z nacisty okupovaných zemí svým židovským zaměstnancům. Přesto byl po válce nespravedlivě obviněn z kolaborace a odsouzen. Nedávno však byl po právu soudně rehabilitován, protože on skutečně žádným kolaborantem nebyl. Nemá cenu však tady kompletně vypisovat jeho životopis, těch je na webu dost na jeden z nich tady dávám odkaz.

Rodiny Baťových bychom si měli více všímat a věnovat ji více pozornosti. Děti by se o Janu Antonínu Baťovi a o jeho dvaadvacet let starším nevlastním bratru Tomášovi měli učit ve školách jako o nejvýznamnějších Češích historie. Malokterý Čech dosáhl ve světě takových úspěchů jako oni dva. Oni prosadili boty Baťa mezi světově nejúspěšnější značky. Obuvnické prodejny této firmy jsou stále ve více než sedmdesáti zemích světa. Když se řekne Baťa, tak lidé na celém světě, ví, že se jedná o obuvnickou firmu.

Bratři Baťové mohou být vzorem obrovské píle, houževnatosti, pracovitosti, schopnosti trvale se vzdělávat, otevřenosti k novinkám atd. To všechno je dovedlo mezi podnikatelskou špičku. V opačném případě by zůstali obyčejnými průměrnými ševci, kterých tenkrát byly na Zlínsku desítky a možná i stovky.

Naše mládež potřebuje vzory lidí schopných a úspěšných. A sourozence Baťovy jim představujme a říkejme jim, buďte jako oni. Spoléhejte na sebe a ne na druhé. K úspěchu vede tvrdá dřina a ne lupičství. Proto takový lapka Jánošík, který akorát přepadával lidi a kradl, není žádným ideálním hrdinou a není jediný důvod, aby se o něm mluvilo. Stejně tak to platí například i o komunistovi Antonínu Zápotockém, který v životě pořádně nepracoval, nic neuměl, říkalo se mu opilý harmonikář, a traduje se o něm, že když jezdil s Kladna domů vlakem, tak cestoval většinou bez jízdenky, a průvodčí ho pak někde vyhodil na cestě. A co také s ním jiného? To prý byl důvod toho, proč Zápottonda, jak se mu také říkalo, nenáviděl železničáře.

Jan Ziegler