Sovětská armáda napadla svého západního souseda bez vyhlášení války a v rozporu s platnou polsko-sovětskou smlouvou o neútočení z roku 1932. Sověti oficiálně tvrdili, že přicházejí vzít obyvatele východního Polska do ochrany před nacisty. Jenomže za jednotkami Rudé armády následovaly oddíly NKVD, které zahájili brutální represe proti civilistům srovnatelné s nacistickými etnickými čistkami. To potvrzuje i polský historik profesor Tomasz Strembosz, který upozornil na analogii mezi nacistickými Einsatzgruppen a sovětskými komunistickými policejními komandy.

Na Sověty dobytém území docházelo k obrovským zvěrstvům. Ve věznicích bývalo běžné mučení, které mělo podobu hodně drastických forem. Například ve městě Bóbrka mučitelé polévali vězně vařící vodou, v Peremyšlany uřezali nebohým obětem genitálie, nosy, uši i prsty a vydloubali jim oči. Sociolog Tadeusz Piotrowski ve své studii doložil, že v letech 1939–41 bylo téměř 1,5 milionů obyvatel z oblastí bývalého východního Polska deportováno. Tyto deportace se vyznačovaly nelidskými podmínkami. V dobytčácích namačkaní vězni se po dlouhé týdny trmáceli na Sibiř téměř bez jídla a pití. Je jasné, že v takových podmínkách mnoho z nich zemřelo ještě před cílovou stanicí. Téměř dvě třetiny deportovaných tvořili Poláci a necelou desetinu pak Židé. Jen malá část těchto zotročených lidí válku přežila.

Navíc nebyla jenom ona proslulá Katyň. Minimálně třetina z 320 000 polských válečných zajatců, kteří na podzim padli do zajetí Rudé armády, byla zavražděna. Asi 35 000 politických vězňů bylo zabito v Sověty okupovaném Polsku krátce po útoku Německa na SSSR.

Dalším Stalinovým odporným činem v důsledku paktu Molotov-Ribbentrop bylo v roce 1940 vydání asi pěti set Němců, převážně komunistů, vězněných předtím v gulazích, do hitlerovského Německa. Nemůže být přesvědčivějšího důkazu, že sovětský vůdce to myslel se spojenectvím s nacistickým Německem vážně. On nacistům obětoval lidi, kteří věřili socialistické myšlence a v dobré víře hledali v Sovětském svazu záchranu. Jenomže netušili, že jednomu zlu sice unikli, ale druhému se poddali dobrovolně a to s nimi ještě navíc naložilo takto hanebně. Jednou z obětí byla i Margarete-Buber Neumannová, která na své kůži zažila bolševický gulag i nacistický koncentrák. Obě instituce zhodnotila slovy. „Proti Stalinovým gulagům je koncentrák Ravensbrück zotavovnou.“ Její příběh je dalším důkazem toho, že rudý netvor Josef Stalin myslel spojenectví se svým zločineckým druhem Adolfem Hitlerem vážně. Na druhé straně ale sovětský bolševický vůdce přezdívaný též v dávných lupičských dobách Koba dokázal něco co jistě nechtěl, vyléčil z rudých ideálů mnoho lidí.

Greta Neumannová utekla do vysněného Sovětského svazu se svým mužem významným německým komunistickým funkcionářem Heinzem Neumannem v roce 1933 poté, co se v Německu dostali k moci nacisté. Místo toužebně očekávaného ráje je však čekal šok. Gretina manžela zatklo na jaře 1937 NKVD čili gestapo v sovětském provedení a na podzim téhož roku jej bolševici ve vykonstruovaném procesu odsoudili k trestu smrti a popravili. Paní Neumannová přišla na řadu na jaře v roce 1938, kdy ji zatkli a komunistická justice ji zcela bezdůvodně poslala na pět let do pracovních táborů, z nichž si dva roky odseděla v lágru v Karagandě.

Hitler také mimo jiné vzkázal Stalinovi, že jeho komunistické gulagy byly vzorem pro nacistické koncentrační tábory.

Mnoho důkazů potvrzuje, že sovětsko-německá smlouva o neútočení byla dohodou zločinců a srovnatelných zel, komunistického a nacistického. Zatímco Hitler v té době ještě neměl jasno, jak vyhladit miliony Židů, Stalin už měl za sebou genocidu a cílené vyvraždění ukrajinských a ruských rolníků.

Samozřejmě Polsko také není bez viny, například anexe Těšínska na podzim roku 1938 ho nectí. Úsměvné je, že Poláci to dříve zdůvodňovali stejně jako Sověti obsazeni východního Polska, ochranou zdejšího obyvatelstva, z nichž většinu tvořili Poláci, před Němci, protože podle nich hrozila německá anexe a Češi nebyli schopni zajistit jejich bezpečnost. Zatímco však naši severní sousedé tyto nesmysly opustili, a ústy svého bývalého prezidenta Lecha Kaczynského se za tento neblahý čin omluvili, Rusové dál hájí neobhajitelné. Jenomže fakta, je usvědčují z opaku. Nikdo sovětské okupanty v roce 1939 nenutil masakrovat a vyvražďovat polské civilisty.