Nemohl jsem věřit vlastním uším, když se mi na displeji mobilu objevilo Milanovo jméno. A prý, že je v Třeboni, jestli bych za ním nepřijel. To mám kousek, a tak jsem sedl na autobus, protože u nealka se mi sedět nechtělo, a dorazil jsem. Byla tam i jeho čtrnáctiletá dcera Pavla, vynikající studentka gymnázia, která tercii zakončila se samými jedničkami. Život Milana, kterému patří nádherný secesní dům v brněnských Černých Polích nedaleko proslulé vily Tugendhat, a hlavně jeho rodiny, by jistě byl ideálním námětem pro televizní seriál. Před víc než sto lety jej koupil jeho praprapraděd, úspěšný řezník, uzenář a hospodský, pak bouřlivá válečná léta za II. světové války, posléze komunistická zlodějna zvaná znárodnění a naštěstí potom v devadesátkách spravedlivá restituce. Akorát on o takovou popularitu nestojí.

Bylo to velké vítání v pivovarské restauraci. Bavili jsme se, kde kdo byl na dovolené a ovšem možném. On byl s Pavlou na Bali, kde si to moc užili, a jelikož je Pavla půvabná dívka a vypadá o něco starší, tak mezi kluky byl o ní velký zájem. To by nebylo tak hrozné, líbila se Polákovi, Australanovi, a také ji poslal psaníčko po personálu nějaký Rus a to byl oheň na střeše. Milan Rusy těžce nesnáší. „Žádnej rusák, nepřekročí práh mého domu. Jinak bych tě musel vydědit. A uvědom si, že teprve v říjnu ti bude patnáct.“ „Tati nešil. Nic se nestalo, akorát jsme si psali na facebooku.“ „To ještě aby, a mysli na to, že ožralej rusák chtěl zastřelit Tvého pradědečka.“ „A také ho jiný Rus zachránil,“ namítá Pavla. Stalo se to někdy v květnu pětačtyřicátého roku, kdy u nich bydleli důstojníci Rudé armády. Přímo v jejich bytě plukovník Jegorov a v jednom prázdném bytě další tři. Ten měl původně v nájmu Žid Silberstein, pak v něm bydlela rodina německého úředníka, která před Sověty utekla. A jednou ožralý ruský kapitán zazvonil u dveří pana domácího chtěje ho zastřelit, páč je buržuj. Naštěstí u toho byl plukovník Jegorov, který opilce zpacifikoval, pohrozil mu vojenským soudem a zastřelením a vyrazil ho.

Tak povídám, „dost, nebudeme se přece hádat. Opravdu každý Rus nemusí být špatný, a sám Jegorov je toho důkazem. Ty jsi říkal Milane, že jeho otec byl šlechtic, který padl za občanské války, když válčil za bílé, a byl velice slušný a vzdělaný.“ „To byla, Honzo, výjimka, která, jak se říká, potvrzuje pravidlo.“ Tak pak dodám, že se my se půjdeme s Pavlou na chvíli projít na hráz Světa a pak se vrátíme. Milan na to řekl dobrá, já tady mám kamarády, sednu si za nimi.