Nemohl jsem věřit vlastním uším, když se mi na displeji mobilu objevilo Milanovo jméno. A prý, že je v Třeboni, jestli bych za ním nepřijel. To mám kousek, a tak jsem sedl na autobus, protože u nealka se mi sedět nechtělo, a dorazil jsem. Byla tam i jeho čtrnáctiletá dcera Pavla, vynikající studentka gymnázia, která tercii zakončila se samými jedničkami. Život Milana, kterému patří nádherný secesní dům v brněnských Černých Polích nedaleko proslulé vily Tugendhat, a hlavně jeho rodiny, by jistě byl ideálním námětem pro televizní seriál. Před víc než sto lety jej koupil jeho praprapraděd, úspěšný řezník, uzenář a hospodský, pak bouřlivá válečná léta za II. světové války, posléze komunistická zlodějna zvaná znárodnění a naštěstí potom v devadesátkách spravedlivá restituce. Akorát on o takovou popularitu nestojí.

Bylo to velké vítání v pivovarské restauraci. Bavili jsme se, kde kdo byl na dovolené a ovšem možném. On byl s Pavlou na Bali, kde si to moc užili, a jelikož je Pavla půvabná dívka a vypadá o něco starší, tak mezi kluky byl o ní velký zájem. To by nebylo tak hrozné, líbila se Polákovi, Australanovi, a také ji poslal psaníčko po personálu nějaký Rus a to byl oheň na střeše. Milan Rusy těžce nesnáší. „Žádnej rusák, nepřekročí práh mého domu. Jinak bych tě musel vydědit. A uvědom si, že teprve v říjnu ti bude patnáct.“ „Tati nešil. Nic se nestalo, akorát jsme si psali na facebooku.“ „To ještě aby, a mysli na to, že ožralej rusák chtěl zastřelit Tvého pradědečka.“ „A také ho jiný Rus zachránil,“ namítá Pavla. Stalo se to někdy v květnu pětačtyřicátého roku, kdy u nich bydleli důstojníci Rudé armády. Přímo v jejich bytě plukovník Jegorov a v jednom prázdném bytě další tři. Ten měl původně v nájmu Žid Silberstein, pak v něm bydlela rodina německého úředníka, která před Sověty utekla. A jednou ožralý ruský kapitán zazvonil u dveří pana domácího chtěje ho zastřelit, páč je buržuj. Naštěstí u toho byl plukovník Jegorov, který opilce zpacifikoval, pohrozil mu vojenským soudem a zastřelením a vyrazil ho.

Tak povídám, „dost, nebudeme se přece hádat. Opravdu každý Rus nemusí být špatný, a sám Jegorov je toho důkazem. Ty jsi říkal Milane, že jeho otec byl šlechtic, který padl za občanské války, když válčil za bílé, a byl velice slušný a vzdělaný.“ „To byla, Honzo, výjimka, která, jak se říká, potvrzuje pravidlo.“ Tak pak dodám, že se my se půjdeme s Pavlou na chvíli projít na hráz Světa a pak se vrátíme. Milan na to řekl dobrá, já tady mám kamarády, sednu si za nimi.

Pavla to nemá jednoduché, před dvěma lety ji zemřela máma a ona zůstala s tátou sama. A tak se procházíme po mohutné hrázi rybníka s mohutnými stromy. „Pavlo, nesmíš se divit, táta má jenom Tebe a tak se o Tebe bojí.“ „Ano strejdo, ale nemusí tolik vyšilovat, když se přece vůbec nic nestalo. A já si nenechám mluvit do toho, kdo bude můj partner.“ „Tak zatím si ještě moc mladá, abys o tom mohla rozhodovat sama.“ „Ale také mi bude osmnáct.“ „To je pravda, ovšem ty jsi katolička a čtvrté Boží přikázání je jasné: „Cti otcesvéhoamatkusvou,abysbyldlouhoživ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh“. Čili své rodiče máme respektovat. Říká se, že bohatým se může člověk stát narozením nebo svatbou a ty už jsi využila první možnost. Na dovolenou jezdíte po celém světě, byli jste také v Jihoafrické republice, v Mexiku, teď na Bali a na mnoha místech v Evropě. Z tvých spolužáků si asi jediná, kdo takto cestuje. Táta se pro Tebe snaží dělat to nejlepší, si jeho jediná dcera, a tak má o Tebe starost. Vím, že Ti do toho, koho si jednou v budoucnu vezmeš mluvit nebude, akorát bude chtít, aby to byl někdo pořádný, kdo Vám nerozfofruje majetek. Táta je skvělý jako táta, i úspěšný majitel prosperující firmy.“ „Já vím, také ho mám ráda.“

„Ještě u Vás bydlí stará paní Dvořáková, a platí za byt dva tisíce měsíčně?“ No, jo, už ji bude brzy devadesát a je pořád čilá. Platí nám pořád dva tisíce se vším všudy. A to je dobře, kdybych o tom mohla rozhodovat, tak bych to tak nechala. Nikoho tady nemá, dceru má snad někde v Austrálii.“ „A ještě k potenciálním ženichům, víš vzít, si cizince, tak pořád tam je rozdílnost kultur. Třeba v Rusku je silně rozšířené domácí násilí, a umírá tam kvůli němu čtrnáct tisíc žen ročn .“ „Tak zrovna z domácího násilí bych strach neměla, asi si zapomněl, že karate mně jde docela dobře.“ „To je fakt, to vím,“ smějeme se oba.

Po návratu sedíme dále s Milanem u dobrého piva, a on se mě ptá, koho budu volit, upřímně odpovídám, že nevím. „Já teď volím ODS, znám Petra Fialu a je to slušný člověk. Za Klause jsem je nevolil, protože starej Klaus co si žvanil o pravici a ve skutečnosti nám majitelům domů ničil podnikání, když bránil deregulaci nájemného.“

Pavlu už to nebaví, a tak ohlašuje odchod na penzion. „A jak se tak na Vás strejdo a táto dívám, tak si říkám, to zase bude v aleji nablito,“ řehtá se na celé kolo. Inu, upřímnost má po tátovi.