Již v roce 1110 zakoupil Kroměříž olomoucký biskup Jan II. a od té doby bylo město trvale v církevním vlastnictví. V polovině 13. století zde další významný olomoucký biskup a věrný spojenec českého krále Přemysla Otakara II. Bruno ze Schauenburgu nechal postavit gotický hrad. V 16. století pak bylo toto biskupské sídlo přestavěno na renesanční zámek. Současnou barokní podobu získal zámek v druhé polovině 17. století za působení olomouckého biskupa Karla II. hraběte z Lichtensteina-Castelcornu, který jej spolu s městem nechal obnovit po Třicetileté válce, za níž byla Kroměříž téměř zničena. Ten se také v té době zasloužil o založení překrásné Květné zahrady, která je perlou tohoto hanáckého města. Zámek pak sloužil svým majitelům hlavně jako letní sídlo.

Rozhodnutím císaře římského a krále českého Karla IV. z roku 1349 se olomoučtí biskupové spolu s markrabaty moravskými a opavskými vévody stali hlavními moravskými velmoži a dostali titul kníže. Další významný olomoucký biskup Jan Železný patřil k tvrdým protivníkům husitství a má hlavní zásluhu na tom, že se toto fanatické destruktivní hnutí na Moravě tolik nerozšířilo jako v Čechách. V roce 1777 pak bylo olomoucké biskupství povýšeno bulou papeže Pia V. na arcibiskupství.
Tak to byl takový drobný historický exkurs, který dokazuje, že Kroměříž už od počátku 12. století patřila do vlastnictví katolické církve. A byli to olomoučtí biskupové a později arcibiskupové, kteří se zasloužili o rozkvět tohoto překrásného města. Nebýt jich, nestál by zámek, neexistovaly ani krásné zahrady a návštěvníci by sem nejezdili obdivovat cenné skvosty, mezi nimiž dominuje proslulý obraz od Tiziana Vecelliho, Apollón trestá Marsya.

Z hlediska právního důležitého pro jakékoliv restituce patřil zámek olomouckému arcibiskupství ještě 25. února 1948, a rovněž proto není důvod jej nevrátit právoplatnému majiteli. Co bylo ukradeno, musí být vráceno!

Námitky typu, že až to církev dostane zpátky, zámek zavře a lidi tam nepustí, jsou nesmyslné a odpůrci církevních restitucí dobře ví, že šíří vědomou lež. Opak je pravdou, jednotlivé subjekty katolické církve a týká se to hlavně řádů, naopak památky za bývalého totalitního režimu uzavřené lidem zpřístupnily. Například benediktýni otevřeli pro veřejnost břevnovský, broumovský a rajhradský klášter, kam za komunistů návštěvníci nesměli. Čili církevní restituce byly v této oblasti změnou k lepšímu.

Neexistuje jediný důvod, proč by olomoucké arcibiskupství zavřelo zámek návštěvníkům, když by mu navíc unikly velké peníze, které potřebuje. Mnozí to nevědí, ale vybavení zámku už nyní patří církvi včetně onoho věhlasného Tizianova obrazu. Když jsem před několika lety kroměřížský zámek navštívil, tak naší skupině průvodkyně řekla, že arcibiskup Jan Graubner nechce Tizianovo dílo půjčovat na výstavy do zahraničí, protože kdo jej chce vidět, ať si do Kroměříže zajede.

Občas přemýšlím, co je to vlastně za lidi, kteří nechtějí církevní restituce. Vycházejí mně zlí, zakomplexovaní a nenávistní jedinci, kteří toho v životě moc nedokázali, závidí druhým a chovají se ve stylu, jsem rád, že sousedovi to stádo úžasných ovcí pochcípalo. A přesně tenhle hnus v lidech pěstovali a pěstují komunisté.

Na závěr mě napadá výrok evangelíka Františka Palackého: „Katolická církev toho více dobrého než zlého v českých zemích učinila.“