Tvrdit, že Winston Churchill a Ferdinand Peroutka selhali a sympatizovali s Adolfem Hitlerem, je víc než chucpe. Velkým neštěstím současné hlavy státu jsou jeho spolupracovníci, kterých by se měl ve vlastním zájmu zbavit.

Spisovatel Jiří Stránský to řekl trefně, Zeman by měl raději mlčet, a adolescentní Ovčáček by se měl dovzdělat. A já jenom dodám, že tragikomický kancléř Mynář by měl z Hradu zmizet co nejdříve. Mimořádně neschopní a nevzdělaní prezidentovi muži jsou neštěstím této země.

Prezident se již ztrapnil ve sporu s ukrajinisty, když Stěpanu Banderovi přiřkl výrok, který nikdy neřekl. Nyní opět zaperlil. Zapřisáhlému antinacistovi Winstonu Churchillovi přisoudil dopis Adolfu Hitlerovi, který nikdy nenapsal a údajný citát, „kdyby můj národ postihla velká katastrofa, přál bych si, aby v jeho čele stál muž s vaší silnou vůlí,“ jenž to mě dokazovat, řekl Churchill v poněkud jiné podobě listopadu 1938 v britské Dolní sněmovně, jak správně poznamenal Petr Zídek v Lidových novinách. Jeden z nejlepších britských politiků tehdy prohlásil, že kdyby jeho národ byl poražen ve válce, přál by mu, aby v jeho čele stál člověk s Hitlerovou silnou vůli a vrátil mu oprávněné místo mezi národy. Pak už však Hitlera ve své řeči tvrdě kritizoval. Ono se logicky nabízí otázka, proč by Churchill psal v lednu 1939 Hitlerovi, když předtím v říjnu 1938 rázně odsoudil Mnichovskou dohodu a kapitulantství Velké Británie před nacistickým Německem.

Rovněž tak špičkový prvorepublikový žurnalista Ferdinand Peroutka si nijak s nacisty nezadal. Opět výrok, „nemůžeme-li zpívat s anděly, budeme výti s vlky, nenapsal on, ale 4. října 1938 v úvodníku Lidových novin Jan Stránský pod pseudonymem Petr Bílý a je to reakce na pomnichovskou realitu, nikoliv propagace nacismu. To ovšem není žádná novinka, píše o tom už Pavel Kosatík v knize Ferdinand Peroutka, život v novinách 1895 – 1938, vydané před dvanácti lety.

Peroutkovy komentáře v Přítomnosti z dob tzv. druhé republiky a počátku Protektorátu Čechy a Morava je nutné posuzovat v kontextu tehdejší doby, z rozčarování nad zradou našich spojenců v Mnichově a navíc, vznikly ještě v době před holocaustem a i za I. republiky obecně antisemitské předsudky ve společnosti přetrvávaly. I můj oblíbený písničkář Karel Hašler v jedné ze svých písní zpíval „maďarský žid Bela Kún“. Nicméně podezření Peroutky z antisemitismu vylučuje jeden zásadní fakt. V roce 1919 se oženil se s Marií Bienefeldovou z židovské rodiny. On ji velmi miloval a vzal si ji za manželku už po krátké známosti. Těžko by to udělal, kdyby neměl rád Židy.

V té době nebylo jednoduché psát a zachovat si tvář. Peroutka to dokázal, když někdy začátkem existence protektorátu napsal do Přítomnosti článek, ve kterém mimo jiné tvrdil, že Češi nemají zdravit pozdravem Heil Hitler, protože to je čistě německý nacistický pozdrav. I proto byl hned v září 1939 zatčen a uvězněn v koncentračním táboře, kde zůstal až do konce II. světové války. Odmítl i nabídku K. H. Franka na propuštění, s tím, že se stane šéfredaktorem Přítomnosti, kterou povede v nacistickém duchu. To byl hrdina, jakých se v té době našlo jen málo.

Z kolaborace s nacisty už Peroutku obviňovali komunisté, protože se už ve třicátých letech několikrát zmínil o tom, že komunisté a nacisté k sobě mají ve skutečnosti hodně blízko. Jak víme, měl naprostou pravdu.

Ferdinand Peroutka se nikdy nestal členem zločinecké organizace. Miloš Zeman ano, když na konci šedesátých let minulého století vstoupil do KSČ, odkud však jako někteří jiní na protest proti sovětské okupaci v roce 1968 sám nevystoupil, ale čekal, až ho komunisté vyhodí sami. Pan prezident je původním vzděláním technokrat, který si evidentně s dějinami neví rady. Když má navíc pochybné spolupracovníky, kteří ho zásobují historickými nesmysly, neštěstí je hotovo.

Na závěr bych však chtěl panu Zemanovi přece jenom poděkovat. Zjistil jsem, že doma nemám druhý díl Peroutkova životopisu do Pavla Kosatíka, a tak jsem si jej hned v mém oblíbeném českobudějovickém knihkupectví objednal. Do konce týdne prý bude.