Před téměř dvěma roky, v rámci druhého kola přímých prezidentských voleb, Zeman s pomocí provokační otázky zvítězil ve volebním klání. V přímém televizním přenosu se tehdy zeptal konkurenčního kandidáta Karla Schwarzenberga, jaký je jeho názor na odsun sudetských Němců z Československa v poválečném období.

Karel Schwarzenberg v odpovědi odsun sudetoněmeckého obyvatelstva odsoudil a zdůraznil, že se jednalo o hrubé porušení lidských práv. Tak ovšem ztratil podporu u mnoha českých voličů a Miloš Zeman právě s tím kalkuloval, když se tak provokativně zeptal.

Česká veřejnost byla více než čtyřicet let tvrdě zpracovávaná komunistickou propagandou řízenou z Moskvy a konfrontace s problematikou odsunu Němců jí zastihla bez objektivních a pravdivých informací. Proto při volbách názorově zakolísala a mnozí voliči nedali Karlu Schwarzenbergovi svůj hlas z principu. Se sovětským – ruským syndromem, který je neblahým dědictvím totalitního režimu, česká veřejnost zápasí doposud a Miloš Zeman toho „šikovně“ využívá i ve svých provokacích na ukrajinské téma.

Z toho důvodu je potřebné dívat se na problém používání provokace v politice ze dvou spolu souvisejících hledisek.

Hledisko vnitřní politiky

Prezident Zeman „boduje“ u té části české veřejnosti, která se doposud nerozešla s komunismem a jeho ideologií a zatím nechápe, že SSSR byl jen „líbivě“ zabalený produkt tradičního ruského imperialismu, šovinismu a despotismu.

Je neefektivní polemizovat s politickými provokacemi. Potřebné je daleko více a hlouběji diskutovat o naší historii, zejména o německé nacistické okupaci 1938-1945 a době po květnu 1945 do listopadu 1989. Lidé potřebují mít informace nejen o pozitivech, ale nesmíme před nimi tajit události, za které se bohužel musíme, jako český národ, stydět. Takových excesů v naší historii si musí být vědom i Zeman, když si dovoluje hodnotit historické události a osobnosti jiných národů. Tady stále platí staré pořekadlo: Nejdříve si zameť před vlastním prahem“.

Hledisko zahraniční politiky

Fakt, že v ČR za zahraniční politiku zodpovídá vláda, by neměl v praxi vést k situacím, že se prezident chová na mezinárodním poli jako „neřízená střela“. Více pokory a důstojnosti by prezidentskému ůřadu přineslo také více důvěry od českých daňových poplatníků.

V opačném případě vzniká otázka: „Komu český prezident ve skutečnosti slouží, když se přátelí s ruskými oligarchy nebo zlehčuje situaci na Ukrajině?

Důležitou úlohu při uskutečňování reprezentativní a státotvorné politiky prezidentské kanceláře na Pražském hradě má aparát nejbližších spolupracovníků prezidenta. V současné době české sdělovací prostředky denně informují, že prezidentův kancléř (vedoucí kanceláře) nejen, že nemá potřebnou bezpečnostní prověrku, ale je velmi aktivní v podezřelém obchodování s nemovitostmi. Prezidentův tiskový tajemník sice následně dovede vysvětlit i nevysvětlitelné, ale věřit se tomu nedá. Ředitel zahraniční kanceláře prezidenta ČR Kmoniček je původním povoláním učitel hudby a zdá se, že znalosti geopolitiky získal jen v sovětských a ruských učebnicích. Personální a profesionální kvality lidí na Pražském hradě jsou nyní aktuálním problémem a bez jeho vyřešení nelze očekávat zkvalitnění práce samotného Miloše Zemana.

Česká republika, stejně jako jiné státy, má své problémy. K jejich řešení nám však nepomůže odvracet od nich pozornost využíváním provokace v politice. Občané v Česku a na Ukrajině jsou dostatečně zkušení a kvalifikovaní, aby podobné finty rozpoznali.