Česká republika oplývá řadou významných uměleckých památek. Některé z nich jsou na seznamu světového dědictví UNESCO. Vedle nich spoluvytvářejí ráz a paměť naší krajiny a obcí drobné památky lokálního historického významu. Mám na mysli mosty, sochy, kapličky, rozcestníky, smírčí kameny aj. Mnohé z nich nenávratně mizí bez údržby, vandalstvím nebo krádežemi.

Ve Štěchovicích je nejvýznamnější pamětihodností chrám sv. Jana Nepomuckého navržený arch. Kamilem Hilbertem (1862–1933). Jeho styl je směsicí novorománského slohu, novobaroka a secese v originálním osobitém podání záměrně malebného rozvolněného obrysu s evokací dřívějších dob a hledáním paralel mezi západním a východním uměním, krátce řečeno, mezi Římem a Byzancí. Věřím, že se této působivé stavbě budu později věnovat, dnes ale píši o Ferdinandově sloupu stojícím poblíž hráze Slapské přehrady. 

Ferdinandův sloup byl vztyčený na památku císaře Ferdinanda II. (1608–1657) na náklady strahovského opata Kryšpína Fuka (1585–1653). Je dílem kameníka Giovanni Zaccarie Bussi de Campion (+1645), který jej navrhl již v roce 1641. Ze žehrovického pískovce jej vytesal v roce 1643. Sloup, označovaný také jako Solný či Regulační, byl vztyčený v srpnu téhož roku na torzu skaliska zvaného Sedlo. Na straně obrácené k Rabyni na jeho soklu v překladu z latiny čteme: Bohu Nejlepšímu a Největšímu na paměť mocného císaře Ferdinanda III. s jehož ochranou a nákladem Vltava splavněnou učiněna byla léta 1633. Na straně ke Slapům čteme: Prací F. Kryšpína z Hradiště, opata strahovského, želivského a milevského a vizitátora řádu.

Když byla ještě Vltava těžce splavná, nebezpečná svými proudy, balvany, skalisky a skálami nebo kolísavou hladinou vody, náhle vzedmutou povodněmi a ledovými bariérami, bývalo těžké dostat do Prahy dostatečné množství dřeva, soli a zboží. O splavnění se usilovalo již v období vrcholné renesance, za vlády prvního Habsburka na českém trůně, za Ferdinanda I. (1593–1564). Snahou bylo především uvolnit cestu pro velké čluny naložené solí. Práce probíhaly v letech 1547 až 1550.

Za vlády Rudolfa II. (1552–1612) se panovníkova náladami zmítaná mysl obracela víc k umění a frivolní lásce, než k splavnění řeky. Kdejaký cizí alchymista, hvězdář, umělec nebo šarlatán měl k císaři přístup, zatímco poddaným se vzdaloval. Domnívám se, že osobnost Rudolfa je příliš nadhodnocována, vždyť, co jako státník udělal dobrého? A nebyl to právě on, díky němuž později Evropa trpěla Třicetiletou válkou? Ano, obdivujeme internacionální povahu pozdně renesančního umění – manýrismu, kdy Praha zářila, věříme legendám o Golemovi a dojímáme se nad příběhem lva Mohameda… Ale co vlastně voayer na trůně udělal pro české poddané? Vždyť nebyl schopen ani sjednotit podobu císařské rezidence na Pražském hradě; vše bylo jen torzo, jednotlivina, detail a celek unikal (Nový sál zvaný později Španělský, brána zvaná později Matyášova, zbrojnice, galerie, Kunstkomora pro umělecké sbírky atd.).