Prezentace začíná v jižní boční lodi katedrály, kde jsou po úvodních textových panelech s příběhem korunovací mezi pilíři umístěné dvě moderní, dobře osvětlené vitríny. V jedné jsou vystavena historická kožená pouzdra na korunu (gotické z roku 1347 a novodobé, zhotovené podle návrhu Františka Kysely, z roku 1929). Ve druhé vitríně jsou vystaveny pohřební insignie českého krále Přemysla Otakara II. Byly zhotovené po jeho hrdinné smrti (1278) na příkaz jeho nástupce a syna Václava II. Jsou vystavené s cílem připomenout starší nedochované insignie českých králů z rodu Přemyslovců.

V jižní příčné lodi je osazený působivý výstavní panel s vysoce kvalitními snímky detailů korunovačních klenotů. Před vstupem do Svatováclavské kaple je umístěný panel s vědeckou rekonstrukcí podoby tváře svatého Václava. Pravděpodobnou podobu sv. Václava nakreslil v roce 2022 akademický malíř Pavel Dvorský na základě porovnání Václavovy lebky a antropologického výzkumu prof. Jindřicha Matiegky. V působivě a, k historickým nástěnným malbám i obložení stěn z českých drahých kamenů, ohleduplně nasvícené Svatováclavské kapli je, na spojení oltáře a hrobu zemského patrona, umístěna stříbrná relikviářová busta (herma) Svatého Václava; vynikající pozdně-gotické dílo z fondu Svatovítského chrámového pokladu. V moderní vitríně je vystavena historická prosklená schrána se světcovou relikvií (lebkou přetaženou průsvitnou krepelínou), na níž je diadém, darovaný členkami Klubu českých dam z Chicaga, zhotovený společně s poduškou a stříbrným podstavcem podle návrhu architekta Josefa Fanty.

V hlavní chrámové lodi katedrály, uprostřed pomyslného křížení mezi oltářem sv. Víta, kaplí sv. Václava a kaplí sv. Zikmunda i hrobem sv. Vojtěcha, v symbolickém středu gotického velechrámu, je umístěna zmíněná vitrína od J. Gočára se Svatováclavskou korunou (zhotovenou na přání Karla IV. v roce 1346), královským žezlem, jablkem, Svatováclavským mečem a tzv. Zemským křížem Českého království (zvaný též Veliký či Ostatkový). Poblíž je umístěna moderní vitrína s královským pláštěm (pluviál) tvořeným několika částmi – hermelínovým lemem, límcem, podšívkou, vlečkou, pásem a štolou a položenými tzv. manipulem.

Výstava (domnívám se, že jazykově správnější je užívat slovo výstav – protože Svatováclavská koruna je relikviářová, tedy po způsobu výstavu svátostin) je rozvržena zdařilým způsobem a nezatížena zbytečnými doplňky, rozmělňujícími soustředění návštěvníků. Nadbytečnými mohou působit jen žerdě s prapory, užité již dříve při výstavu ve Vladislavském sále. Kolem je totiž původní slavnostní heraldické výzdoby dostatek: Svatováclavská orlice na dveřích kaple, v mozaice provedený velký znak Československé republiky, dřevěný vyřezávaný zlacený znak Hlavního města Prahy anebo malované znaky Čech, Moravy a Slezska či dříve, k První republice, přináležejících částí Podkarpatské Rusi umístěné pod ochozem vnitřního dolního triforia.

Samotná katedrála se svou gotickou architekturou snoubí s gotickou korunou i korunovačním křížem. Můžeme se sice ptát, proč Gočárova vitrína není pootočená v podélné ose chrámu, aby více vynikla vertikální proporce. Ale i její podélné (šířkové) umístění je zajímavé, protože dává možnost okamžitého přehlédnutí všech předmětů s důstojným pozadím vysokého chóru katedrály. Navíc by podélné umístění až příliš nápadně připomínalo výstav klenotů z roku 1929.

Nasvícení uvnitř vitríny způsobuje sice efektní, ale rušivé odlesky. Je to dáno především tvarem zakřivení skla vitríny. Vitrína vznikla u příležitosti Svatováclavské výstavy a jubilea přímo pro katedrálu. Její vznik je zahalený tajemstvím, v hradní evidenci je teprve od 70. let 20. století. Původně nesla na obrubě pod sklem obíhající nápis (dnes již nedochovaný): KORUNOVAČNÍ KLENOTY V PAMÁTNÉM 1000. VÝROČÍ SMRTI SV. VÁCLAVA VE DNECH 22. – 29. IX. 1929 V TÉTO SKŘÍNI VYSTAVENY BYLY. Jen na okraj dodejme, že tehdy si výstavu se zájmem prohlédl i prezident Tomáš Garrigue Masaryk.

Přiznejme si, že klimaticky katedrála není příliš vyhovujícím prostorem pro dlouhodobější vystavování např. textilií. Ale u předmětů zhotovených z ryzího zlata nebo žárově zlaceného stříbra vyšší vlhkost tolik nevadí. Leden je bohužel nejproblematičtější měsíc v rámci výstavních kalendářů – proto je pochopitelné časové omezení vystavení exponátů (a textilu zvlášť). Vitríny jsou navíc opatřené vloženými klimatickými výstavnickými pomůckami včetně absorbů vlhkosti.

Jan Novák, jako autor zajímavě uspořádané trvalé expozice Muzea Řádu bílého lva (kterou významně obohatil Staré reprezentační prostory Nového paláce), zvolil uměřený a střídmý přístup dnešní České republiky k monarchistickým symbolům, takže se mu podařilo umocnit nadčasovou symboličnost královských insignií – regálií. Důstojnost navíc dotváří přítomnost členů Hradní stráže ve slavnostních uniformách. Společně s Pavlem Kroupou, ředitelem odboru Památkové péče Kanceláře prezidenta republiky, neopomněl ani na detaily, jakými jsou např. dřevěné stupně pod vitrínou či právě pod čestnou stráží.

Letošní výstav Korunovačních klenotů má sakrální charakter, odráží tradiční spojení oltáře a trůnu, církve a státu a současně harmonickou spolupráci mezi Kanceláří prezidenta republiky a Metropolitní kapitulou u sv. Víta.

Z výstavnického hlediska prezentaci korunovačních klenotů nelze téměř nic vytknout. Dokonce mám pocit, že se podařilo posunout úroveň emocionálního prožitku o další stupeň, než když byly královské klenoty vystavené v bazilice sv. Jiří nebo ve Vladislavském sále. Navíc se podařilo k výstavu korunovačních klenotů vydat vkusně upravenou praktickou brožurku s texty nepochybných odborníků, z nichž vyniká skutečný znalec gotické katedrály Petr Chotěbor. Zapomenout nesmíme ani na archeoložku Milenu Bravermanovou.

Soubor podložek a podstavců pod insigniemi v samotné ústřední vitríně se zdá poněkud strohý. Chápu, že výstavnická práce s aranžováním drapérie, která by např. červeným suknem překryla tyto modré výstavní pomůcky, je časově náročnější, vždy ale pomůže umocnit slavnostní charakter instalace.

Podobně chudě působí adjustace královského (původně kurfiřtského) pláště, kde se část manipulu dostala doslova na zem – dno vitríny. Vždy je vhodné, jakýkoliv exponát, podložit – např. stojánkem nebo jinou podložkou. A to stejné platí s podložením pláště, aby nepůsobil splihlým až svěšeným dojmem. Na vině ale není kurátorka textilního fondu, Denisa I. Pospíšilová, která vždy prokazuje maximální ohleduplnost ke svěřenému fondu textilu hradních sbírek v příkladné spolupráci s restaurátorkami z hradních dílen, ale viditelně těsná vitrína.

Opět se prokázalo, že elegantní skromná Gočárova vitrína je mnohem zajímavější a působivější, než zbytečně nákladně pořízená vitrína u příležitosti výstav věnovaných Karlu IV. v roce 2016 a později užitá ve Vladislavském sále pro korunovační klenoty (2018). 

Lidé, vstupující do katedrály, mají rozličné dotazy. Často se ptají, kde byla Svatováclavská koruna za vlády Lucemburků na českém trůně uchovávána. Studentům rád přednáším o tom, jak si Karel IV. přál, aby byla umístěna na lebce Svatého knížete v jeho kapli, postavené Petrem Parléřem. Domnívám se, na rozdíl od jiných badatelů, že koruna posazená na lebce byla umístěná ve věžovém zlaceném pastoforiu (zhotoveném roku 1375) v kapli sv. Václava. K této domněnce mě vede hlubší znalost místa a především prostorové ověření možnosti umístit kovovou zlacenou schránu pastoforia do osy kaple, tam kde dnes stojí socha svatého Václava. Malovaní andělé mohli schránu doprovázet již za Karla IV., jak potvrdili restaurátoři při jedné z obnov maleb v kapli. Na římse, obíhající kapli, tak mohla být nejenom schrána s lebkou a korunou, ale také další relikviářové schrány a schránky, relikviáře nejrůznějších typů, zkrátka značná část Svatovítského pokladu a jiných relikvií, ostatků a svátostin. Pohodlně se tam vejdou. Věřící by je viděli, nikdo by se jich nemohl dotknout, zcizit je a znesvětit. Spoluvytvářely tak Nebeský Jeruzalém, znásobovali posvátnost kaple a její výzdoby drahými kameny a malbami. Parléřova socha svatého Václava tou dobou bývala součástí exteriérové výzdoby opěrných pilířů nad kaplí jako znamení pro poutníky. Graficky mou domněnku ztvárnil geofyzik Jiří Šindelář a čtenáři se s ní mohou dnes poprvé seznámit.

Další dotaz vyvolává hlubší diskuzi. Mám na mysli volání po trvalém vystavení korunovačních klenotů na Pražském hradě po vzoru Světské a Duchovní klenotnice ve vídeňském Hofburgu nebo expozice v londýnském Toweru. Nedomnívám se, že taková snaha je správná, protože důstojná místa jsou na Hradě v současné době pouze tři – katedrála, bazilika sv. Jiří a Vladislavský sál. A ta jsou navštěvována turisty, kteří se ne vždy uctivě chovají. Někdo může navrhnout, aby klenoty byly vystavené např. ve Sloupové síni u Matyášovy brány – ale jednosměrnost prohlídky nebo schodiště vedoucí do Španělského sálu jsou důvody, proč se tam instalace klenotů nehodí. To už vůbec nepíši o bezpečnostních rizicích v rámci perimetru ochrany a finančních nákladech jejich denního střežení. Jiná místa na Hradě jsou sice pěkná, ale málo důstojná: Míčovna a Letohrádek královny Anny. A kaple sv. Kříže na II. nádvoří až příliš zdobená, takže to nejlepší, jak ji využít, je trvalá expozice Ferdinanda V. Dobrotivého (tak jako pro Jízdárnu např. trvalé vystavení Slovanské epopeje od Alfonse Muchy). 

Druhý, nehmotný, důvod, proč se vnitřně bráním myšlence trvalého vystavení českých korunovačních klenotů, je pocit, že nám, občanům by snadno zevšedněly a staly se jen vynikajícími příklady středověkého uměleckého řemesla, že bychom v koruně viděli jen ryzí zlato původem asi od Jílového nebo víckrát použité drahokamy a perly a zapomněly na duchovní význam klenotů – s trny z Kristovy trnové koruny. 

V naší zemi je přeci zhotoveno několik kvalitních kopií koruny, žezla i jablka (vynikající jsou např. kopie pro světovou výstavu v Montrealu 1966 a EXPO v Hannoveru 2000). Ty první byly navíc určené k užívání zpřítomnění klenotů v nové hradní expozici (1979). Kopie byly velice úspěšné, a tak „Svatováclavskou korunu“ shlédli návštěvníci výstav v Osace, Moskvě, Curychu, Budapešti, Hamburku aj. Kopie ze sbírek Pražského hradu jsou zhotovené z galvanicky pozlaceného stříbra a osazené namísto drahých kamenů skleněnými napodobeninami v úctyhodné míře věrnosti originálům.

Kvalitní kopie ve sbírkách Pražského hradu jsem měl možnost rozhojnit pořízením měřičsky i řemeslnicky přesných uměleckých kopií vídeňského gotického žezla a jablka. Tedy insignií, které jsou často veřejností spojovány se Svatováclavskou korunou. Těch, u kterých mnozí politici romanticky (až naivně) volají, aby byly navráceny do České republiky – k čemuž lze jen poznamenat, ať se nejprve pokusí přivézt zbylé tapisérie z Pražského hradu, které zůstaly po vzniku Republiky ve Vídni a teprve pak se pokusí napravovat dějiny. O vídeňském žezlu a jablku se ale domnívám, že byly ženskými regáliemi; jsou příliš lehké na držení v ruce a málo zdobené – mohu-li z vlastní zkušenosti soudit. Možná, že přináležely některé z manželek Václava IV. (třeba Žofii Bavorské, podporovatelce Mistra Jana Husa). Styl provedení a vzhled gotického tvarosloví je sice blízký tvorbě Petra Parléře, ale dle mého názoru jsou mladší, než je Svatováclavská koruna.

Instalace českých korunovačních klenotů v katedrále je působivá. Je výsledkem společné práce mnoha lidí, na které návštěvníci zapomínají a mnohdy je ani neznají. Protože u exponátů je nevidíme, jen pasivně čteme jejich texty. Např. památkářů a památkových specialistů, kurátorek a kurátorů fondů Uměleckých sbírek Pražského hradu, odborníků na bezpečnost, architekta, fotografů (zmiňme obdivuhodnou práci Jana Gloce nebo Jiřího Williama Drnka), grafika, produkčních, kustodek a kustodů zkřehlých zimou, informátorů, policistů a vojáků. Připravit dobře fungující organizační tým je vždy náročné. Vím to moc dobře (za těch uplynulých 22 výstav, které se mi podařilo připravit; naposledy Václava IV. v Císařské konírně). Letos se výstavu kolegům z Kanceláře prezidenta republiky a Správy Pražského hradu, Vojenské kanceláře, Útvaru pro ochranu prezidenta České republiky, Hradní policie, Hradní stráže, a v neposlední řadě i Hasičského sboru Pražského hradu, podařilo důstojně realizovat. Při pohledu na české korunovační klenoty nám tak zůstává hluboký prožitek sváteční hrdosti.

PhDr. Jaroslav Sojka, Ph.D., v letech 2006–2020 hlavní kurátor uměleckých sbírek Pražského hradu