Dva špičkoví novináři roky debatovali ostře, ale přátelsky. Posléze se v novinách vyskytl osobní útok. Dnes oba mají za to, že se ten druhý musí omluvit. Známá osoba z filmové branže si připadá, že jí obsluha v kavárně špatně rozuměla a vzniká konflikt na dvacet vět, ne na dvě. A kavárna chce pravidelné hosty vyloučit, oni naopak už do kavárny nechtějí chodit. Aspoň tady je shoda, i když to není nic konstruktivního.

Není to ovšem jen nálada debat v malém. Církevní restituce se také dostaly do výměn názorů podobného stylu. Konfrontativně prezentované argumenty ztěžují hledání kompromisů. A veřejnost se do této debaty na chatech zapojuje s patřičnou vášní a někdy i s odporným slovníkem. Deeskalace je neznámým pojmem.

Ano, konflikt může veřejnost rozvášnit, ale na jak dlouho? Vidíme to na popularitě Miloše Zemana, který dodnes nevynechává žádnou příležitost někoho urazit, přispívat do diskusí konfrontativním způsobem – a vyhrál tak, v podstatě před nedávnem, prezidentskou volbu. To se však okouká a prezidentova popularita prudce klesá.

Tohle dnešní jednoduché malé české schéma připomíná westernové zápletky. Dva pistolníci jsou ve při, napětí stoupá, výstřel, a jeden z nich padá. Vítěz může padnout při příštím souboji. Poučení ovšem plyne z filmu „V pravé poledne“. Vítěz posledního souboje se stane farmářem. Výstřel trvá snad vteřinu, úroda se sklízí za rok práce a farma se zakládá na desetiletí. Podobně naše země nepotřebuje krátkodeché výstřely, ale stabilní atmosféru k řešení problémů, kterých není málo. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.