Stará paní žije v Brně. Před pěti lety jí zemřela dcera a brzy nato vnuk. Stará paní je chtěla důstojně pohřbít a půjčila si na to. Splátky byly v jednu chvíli vyšší, než dokázala posílat, a tak poprosila o odklad.
Věřitel byl tvrdý a důsledný a poslal na ni právníka a exekutora. Ti byli taky tvrdí a důslední, kam by jinak přišli, a tak staré paní obstavili důchod. Nechali jí jen tolik, aby dokázala zůstat naživu. Nebyla to z jejich strany laskavost, nýbrž pragmatická úvaha – kdyby stará paní zemřela hlady, důchod by jí přestali vyplácet a oni by neměli co strhávat. Částka, kterou si stará paní půjčila, tvořila samozřejmě jen malou část exekuce.
To hlavní byly úroky z prodlení, všelijaká penále, úhrady nákladů na vymáhání, cestovní výdaje s vymáháním spojené, palmáre, poplatky pro exekutora dovolené zákonem a možná ještě něco, co ani člověk netuší, že lze zpoplatnit, avšak zákon to umožňuje.
Stará paní přežívala, bránila se ze všech sil, ovšem těch v pětaosmdesáti není tolik. Pak o splátkách začal jednat soud, který v první instanci nic z toho, co se dělo, neuznal za odsouzeníhodné. Každý je přece za své dluhy odpovědný.
Nakonec se příběh dostal i do novin. A ejhle: během pár týdnů poslali čtenáři na záchranné konto zřízené u brněnského Sociálně nadačního fondu víc než milión a čtyři sta tisíc. O hodně víc, než věřitel a exekutor chtěli. Obávám se ovšem, že kdyby je napadlo, že se sejdou takové peníze, určitě by našli nějaký způsob, jak po staré paní chtít všechno, co se vybralo. A asi by už by chystali nějakou šablonu, do které by pro příští sbírky doplňovali jen jména dalších obětí.
Stará paní by ale byla ráda, kdyby se to co zbude, schovalo právě pro ty, kteří se octnou ve stejné pasti, do jaké dostali finanční žraloci ji. Taky představitelé nadačního fondu konstatovali, že to co se stalo, je – cituji „dobrou zprávou o stavu společnosti. To je velmi důležité právě dnes, kdy se to hemží zprávami o korupci a zneužívání veřejných peněz.“ Konec citátu.
Ať se na mě lidé z fondu nezlobí, ale tady si troufám zásadně nesouhlasit. Je to určitě dobrá zpráva o tom, že pořád ještě žijí lidé, kteří dokážou pomáhat tomu, kdo pomoc potřebuje, byť ho v životě neviděli. Ale je to zároveň neobyčejně špatná zpráva o stavu naší společnosti, kterou jsme si uspořádali tak, že umožňuje lichvu a kruté zacházení s jejími oběťmi.
O společnosti, jejíž systémová schopnost bránit občany před nálety exekučních dravců je tak chabá, že lidé na svou obranu musejí stavět sami jakousi verzi finanční domobrany. A ze všeho nejsmutnější je, že peníze od lidí se svědomím skončí nakonec nejspíš – nerozhodne-li odvolací soud jinak – na kontech těch, kdo mají místo svědomí mašinku na počítání peněz.
Říká se prý teď té mašince rathovačka, to od té doby co se stala výbavou policistů při domovních prohlídkách v domech, kde předtím odposlechli mazlivé dialogy o hezkých penízkách, žluťoučkých, žlutě pěkných, penízkách do kapsičky, jak jsem se dočetl v novinách. Ta rathovačka i ty odposlechy jsou taky pěkně špatné zprávy o stavu společnosti, která se nenápadně posouvá na okraj hodně šikmého a kluzkého svahu a ať se to na první pohled nemusí zdát, se špatnou zprávou o staré paní souvisejí.
Já bych za dobré zprávy o naší společnosti považoval přece jen něco jiného. Třeba, že by zákon lichvu zakazoval a lichváře trestal alespoň stejně přísně, jako tomu bývalo za císaře pána. Za ještě lepší pak, kdyby se veřejné sbírky u nás musely pořádat jen proto, že chceme pomoci obětem přírodních katastrof, tíživých situací způsobených nemocí nebo úrazem a ne, abychom jimi museli zachraňovat oběti finančních nájezdníků, jejichž útoky navíc zákon posvěcuje. A já bych nemusel psát mělké a nelidské příběhy.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
