O populismu lze říci s jistotou dvě věci. Zaprvé, že je špatný – i přes pozitivní etymologii tohoto slova je jeho význam jednoznačně pejorativní. Zadruhé, že tímto pojmem označujeme jevy, které stojí v opozici vůči tradičnímu politickému dělení, vycházejícího ze základní distinkce dvou navzájem se protínajících os. Jedna z nich dělí společnost z perspektivy ekonomie, druhá z pohledu identity a zvyklostí.

Ve většině západoevropských států se politický život v uplynulých sto letech formoval podle jedné osy, tradičně nazývané pravice a levice. Na této ose docházelo – spolu se vznikem současného politického dělení – ke spojování názorů. Na jedné straně stáli ti, kteří vkládali naděje do fungování trhu, a hodnotu pro ně symbolizovaly tradice a společenství. Na druhé pak lidé, pro něž tradice a společenství představovaly spíše okovy než ukazatele, a řešení ekonomických problémů spojovali s ekonomickou regulací nebo dokonce státním monopolem. Tento systém vycházel ze vzpoury proti status quo z 19. století. Nesouhlas se stávající realitou zesiloval, když bohatí seděli v kostele v prvních lavicích, a byl proto spojen s odporem vůči tradičním hodnotám, zejména náboženským, a všemocnému trhu jako příčině vykořisťování a ekonomické převahy bohatých nad chudými.

Po sto letech se ovšem tato osa ze dvou důvodů posunula. Prvním z nich byl pád komunismu a zároveň i konec víry v možnost vzniku nového ekonomického řádu. Fukuyamovy myšlenky o konci dějin byly nejvlivnější mezi levicí. Takzvaná „kavárenská levice“ se smířila s požadavky volného trhu a výrazem její levicovosti zůstalo už jen prosazování společenské revoluce a přijetí multikulturalismu. Jejím charakteristickým znakem je také skepticismus vůči národním vazbám, a zejména nechuť k tradičním hodnotám v čele s institucionálním náboženstvím (ne-li náboženstvím jako takovým). Na tomto poli se jí podařilo uspět: ve většině západních zemí se pravicově smýšlející skupiny smířily jak se společenskou revolucí, tak se zvyšující se přítomností kulturně odlišných imigrantů, a zcela se podřídily politické korektnosti. Z těchto příčin se osa sporu mezi levicí a pravicí posunula – došlo ke zkrácením původního „kyvadla“.

Toto kolísání nicméně v praxi nevedlo v oblasti praktické politiky k zásadním změnám – v rámci stávajících politických kartelů panoval všeobecný konsenzus a změny charakterizoval spíše přesun priorit než revoluce nebo kontrarevoluce. „Zkrácené kyvadlo“ se ovšem spojilo s dalšími jevy: růstem imigrace a důsledky globalizace na pracovním trhu. Ukázalo se, že nově vzniklá osa se vzdálila od problémů značné části západní společnosti – občanů, pro něž je globalizace a imigrace zdrojem obav a ohrožením dosavadního životního stylu a standardu. Objevil se tak prostor pro hnutí, která nazýváme populistická, jako Národní fronta nebo Opravdoví Finové.

Ukázalo se také, že původní přesvědčení tábora pokroku, že lidé jsou konzervativní, protože jsou věřící, je chybné. Vymýcení náboženství z veřejného života nevedlo k opuštění konzervativních hodnot. Zdá se, že podstatná část lidí byla věřící proto, že vyznávala konzervatismus a toužila po komunitě. V okamžiku, kdy přestalo být náboženství způsobem, jak vyjádřit konzervatismus a potřebu společenství, objevily se jiné metody manifestace tohoto postoje – především nacionalismus a xenofobie v různých variacích. Přidal se rovněž pocit ekonomického ohrožení plynoucího z globalizace a ztráty pracovních míst, které se týkalo především nižších vrstev. Začala tak vznikat zcela nová osa, kolmá k dosavadnímu dělení pravice–levice. Na jednom jejím konci stojí elity spojené v mocenském kartelu, které se mezi sebou liší v otázce vyznávaných názorů a životním stylu jen velmi málo. Na druhém pak stále odlišnější část společnosti, lidé chudší, se strachem o svou budoucnost, pro něž globalizace není zdrojem zisků a nových možností, ale obav, ztrát a ohrožení. Právě na jejich potřeby odpovídal první typ populismu. Nazýváme ho „černým populismem“ – podle nejčernějších barev, v nichž ho popisují zástupci hlavního směru „staré“ politiky. Tato nechuť ze strany estabilishmentu, jejímž projevem jsou pokusy vytlačit podobná hnutí mimo oblast názorů přijatelných ve veřejné diskusi, má další důsledky. Všechny případy „černého populismu“ spojuje hluboký odpor k estabilishmentu. Podobná hnutí zároveň nejčastěji představují alternativu bez konkrétních realizovatelných návrhů – jejich programem je negace a nenabízejí reálná řešení. Díky tomu estabilishment dokáže proti podobným hnutím snadno směřovat středové voliče, kteří si cení praktické umírněnosti.

V tomto okamžiku se ovšem na scéně objevuje druhý problém současné politiky, popsaný Hansem M. Kepplingerem v Demontáži politiky v informační společnosti. „Zkrácené kyvadlo“ ideových rozdílů se spojuje s růstem počtu negativních zpráv o politice, který je důsledkem rozvoje infotainmentu.  Když se lídři přestali hádat o pro všechny důležité a srozumitelné otázky, mediální sdělení se začalo soustřeďovat na problémy, které trápí každý mocenský systém – společenské a korupční skandály, nefunkčnost a nepotismus. Pokud se politika nevěnuje řešení závažných sporů, vyprazdňuje se, a sama tak naplňuje jednu z výtek vůči ní samé, a v důsledku dodává argumenty antistranickým náladám. „Prázdné politikaření“ otevírá cestu pro druhý typ populismu – technokratický. Podle něj se „politici pouze hádají, zatímco my pracujeme.“ Charakteristickým znakem tohoto populismu je důraz na funkčnost, poctivost a technokratický přístup k řízení státu. Jeho opozicí jsou politické strany jako celek – z této perspektivy jejich ideové spory stejně nepřinášejí žádné podstatné změny, naopak se stávají zástěrkou pro pěstování kmenové identity a kamarádšoft. Tento směr můžeme popsat jako „šedý populismus“, abychom zdůraznili jeho odstup od stranických barev.

Rozlišování černého a šedého populismu nám může pomoci pochopit to, co se stalo v posledních českých volbách. Dvě nová uskupení, která si vybojovala místo v parlamentu, patří mezi zástupce těchto dvou podob populismu. „Černý populismus“ Tomia Okamury je výrazně ideologicky profilován, stojí ovšem mimo oblast, kterou estabilishment považuje za hodnou pozornosti. To již nelze tvrdit o hnutí ANO multimilionáře Andreje Babiše, který se postavil do opozice vůči stranickému systému z perspektivy bezideového, podnikatelského managementu. Jeho úspěch je důsledkem situace, v níž obě strany prozatímního sporu, tedy ČSSD a ODS, zeslábly v důsledku korupčních afér, společenských skandálů a po rozkolech a odchodu čelných politiků.

V Polsku vypadá situace jinak, protože se zde od začátku opozice pravice–levice nevyvíjela tak čitelně jako v západních zemích. Více než patnáct let dominovala osa vycházející z příslušnosti k určitému společenství, dělící občany na příznivce Solidarity a sympatizanty starého režimu. Ekonomická osa měla druhořadý význam, protože v obou táborech vzniklých v éře postkomunismu, Svazu demokratické levice (Sojusz Lewicy Demokratyczne – SLD) a Volební akci Solidarita (Akcja Wyborcza Solidarność – AWS), byli zástupci jak ekonomického liberalismu, tak i silného státu. Obě v současné době největší strany vznikly díky rozpadu tohoto dělení. Paradox spočívá v tom, že obě kladou důraz na silné populistické otázky – ovšem každá jiného typu. První výrazný směr přijala v okamžiku svého vzniku Občanská platforma (Platforma Obywatelska – PO), která se postavila do technokratické opozice vůči dřívějšímu dělení mezi SLD a AWS. PO posílila a zvítězila ve volbách v roce 2004, svezla se na vlně rozpadu AWS a kompromitace SLD v důsledku četných skandálů v době jeho vlády. Platforma se dokonce ani nezaregistrovala jako strana a její první požadavky byly typicky antistranické: jednomandátové volební obvody jako lék na „politikaření“ nebo zákaz financování stran z rozpočtu. To, že se přihlásila k tehdy ve společnosti velmi silným antistranickým náladám, dovolilo PO zůstat stát stranou – mimo osu polského dělení pravice–levice. V profilu PO je stále patrný prvek technokratického a antistranického populismu. Dokazují to například hesla pro kampaň z roku 2010, kde premiér Donald Tusk na plakátech říká: „Nedělejme politiku, opravme silnice.“

Události z roku 2005 měly také zásadní význam pro ideovou proměnu strany Právo a spravedlnost (Prawo i Sprawiedliwość – PiS). Ta vytvořila koalici s Ligou polských rodin (Liga Polskich Rodzin) a Sebeobranou (Samoobrona) – stranami jednoznačně nepřátelskými vůči estabilishmentu, který je také neměl v lásce – a sama se přesunula na podobné pozice. Z dřívějších zkušeností a rozhodnutí Jarosława Kaczyńského, obohacených o dva roky vlády „tábora 4. republiky“, zůstala neustále zdůrazňovaná opozice vůči elitám, které byly chápány obecně, jako estabilishment i podporovatelé existujícího politického systému. Ideový profil strany je zaměřen na sociální otázky, které ovšem nejsou motivované levicovou spravedlností, ale společenskou svorností, a jednoznačné přihlášení k tradici a víře, ohrožované hlavním proudem masové kultury podporované vládou. Toto vymezení postupně ovlivňovalo postoj hlavní opozice, která uvítala, že se kolem ní soustředili „osvícení“ občané, dřívější základna postkomunistické levice, znepokojená ať už „iracionalitou“ PiS nebo jejím otevřeně hlásaným zpochybňováním privilegované pozice dosavadních elit. Takto vznikla nová osa rivality, kolmá k tradiční ose pravice–levice. Tato osa je navíc okořeněna společenskými emocemi protivníků založenými na stereotypech – kdybychom přijali jejich pohled, museli bychom ji popsat jako válku zlodějů s blázny.

V Polsku zformovaná dělicí osa je výrazně posunutá vůči ose estabilishment–populisté ve Francii nebo Švédsku. Nezávisle na rétorice obou stran je tento spor prakticky legitimizovaný na úrovni každodenních demokratických procedur – ať už v parlamentních kabinetech nebo v televizních studiích. K tomu i nadále existuje levice, která je určitým kontrapunktem tohoto sporu, specifickou roli odehrává také Polská lidová strana (Polskie Stronnictwo Ludowe – PSL). Mezi PO a PiS se tak do značné míry bojuje o sympatie umírněných voličů podporujících volný trh, ale smýšlením tradicionalistů. Tito lidé jsou také jedním ze základních pilířů demokratického systému. Ze všech těchto důvodů je polská politika plná paradoxů – ať už s ohledem na směry, které volí na dělicí ose, nebo nesoulad mezi oficiální stranickou rétorikou, praktickými řešeními a reálnou společenskou základnou.

Zároveň takto neintuitivní systém politického dělení neustále vzbuzuje u těch, kteří v něm pro sebe nemohou najít místo, další pokusy o vytvoření jiného prostoru. U všech podobných iniciativ lze vysledovat populistické vlastnosti, protože se každá z nich pokouší radikálními hesly přitáhnout různé druhy opomíjených voličů. Takto lze interpretovat antiklerikální populismus Palikotova hnutí (Ruch Palikota) či anarcho-liberální populismus Janusze Korwina-Mikke, spojující bezmeznou víru ve volný trh s odporem vůči politické korektnosti. Zvláštní kapitolu tvoří šedý populismus lokálních politiků – vládců měst a obcí pocházejících z přímých voleb. Popisují spor PO–PiS v kategoriích politikaření, vůči němuž jsou „odbornou“ alternativou. Volba takové pozice jim v podmínkách dvoukolového volebního systému umožňuje vítězit nad konkurenty. Nejdříve spolu o účast ve druhém kole a možnost změřit síly s „bezpartijním“ vladařem bojují kandidáti „strany zlodějů“ a „strany bláznů“. Ten z nich, který vyhraje první souboj, stejně nemá ve druhém kole šanci, protože stoupenci poraženého kandidáta většinou podpoří „bezpartijního“, na zlost celostátní rivalitě.

I přes podobné nuance můžeme za charakteristický rys polské politiky uznat osvojení obou typů populismu a jejich zapojení do hlavní osy politického sporu. Široce chápaný estabilishment tvoří v Polsku paradoxně dvě strany bojující o vládu – jedna antistranická a druhá antiestabilishmentová. Společné problémy tedy sdílíme jak se sousedy, tak se západními státy – řešení jsou ale pokaždé jiná. Dnes ještě ovšem nemůžeme zhodnotit, která jsou lepší cestou k nalezení odpovědi na nemoci dnešní společnosti a současné demokracie.