V této souvislosti znovu neopomněl narážkami se vymezit vůči prezidentu Zemanovi, kterého naprosto neopodstatněně staví do role centra pozornosti těchto oslav. Poněkud mu nedochází, že tu „pozornost“ jak ji zmiňuje a která se upírá k M. Zemanovi, jako např., že jde o "100 let Zemana", všecko, co se tak nějak vztahuje k němu, co tropí, koho pozval a koho nepozval na Hrad, kam se propadl ve vyznamenávání občanů, jakou hrůzu zase vypustil z úst on nebo jeho alter ego Ovčáček, že tuto atmosféru vytváří především ti, kteří pak tyto skutečnosti kritizují a prezidenta ostrakizují. Ostatně to samé se rovněž týká Fendrychových negativních výčtů života společnosti, o kterých říká, že co není hodno slavení, o tom píšeme. Co je na tom zvláštního nebo nelogického? Samozřejmě nebudu oslavenci, např. třeba svému bratrovi, připomínat jeho životní neúspěchy, problémy a nedostatky, ale že budu glosovat jen to pozitivní a dobré a přát mu v dalším životě jen to nejlepší. Panu Fendrychovi to ale přijde jako úmysl záměrně se těmto skutečnostem vyhnout. Tak to však rozhodně není. Je totiž potřeba vidět věci více či méně důležité a podstatné, ty nepodstatné (jako v daném případě) upozadit, jakkoli jsou v našem životě důležité. K jejich projednávání je k dispozici jiná doba, jiné místo a hlavně zodpovědný přístup.

Jestliže pan Fendrych zmiňuje celou řadu negativních skutečností, kterými je naše společnost, potažmo republika zatěžována, nelze než s ním bohužel, souhlasit. To, že je milion českých občanů včetně 120 tisíc důchodců v exekuci, na 30 tisíc bezdomovců (jak ti "slaví", zajímá je vůbec ještě nějaká česká státnost?), více než 600 ghett, jejichž počty neklesají, spíš naopak, Česko je jako euromontovna, jako země, která chabě reaguje na šířící se sucho, je to země dezinformací a fake news, ideální místo pro ruskou hybridní válku, země podceňující učitelský stav na všech úrovních, země bujícího domácího násilí, stát, kde statisíce žen čelí sexistickým útokům. Rostoucí nacionalismus a neonacismus. Zanedbaná, zčásti se rozpadající města (Praha), raději snad nepokračujme. To vše, až na tu jeho rusofobní poznámku o ideálním místě pro ruskou hybridní válku, je bohužel konstatování sice smutné, leč pravdivé. Přesto pan Fendrych tvrdí, že je co slavit. Mj. zmiňuje, že jsme přežili nacisty i bolševiky, že jsme evropský stát, po čtyřiceti letech pod Rusem si vládneme sami a řešíme podobné problémy jako jiné unijní země, jako třeba rozdělení společnosti. Jsme členy Evropské unie a Severoatlantické aliance, važme si toho. Je tu však otázka, zde tu výzvu, vážit si našeho členství v EU a NATO, přijme většina občanů. Lze se vážně obávat, že ne.

S mnohým, co pan Fendrych konstatoval, lze souhlasit, ale stejně tak nesouhlasit. Na jedné straně mluví o neblahém stavu společnosti (viz výše), ale už neříká, proč tomu tak je a kdo takový stav způsobil, přesněji zavinil. Jeho konstatování, co jsme přežili, co a kde jsme dnes není poctivé, ale ani pravdivé. Po čtyřiceti letech pod Rusem si, podle pana Fendrycha, dnes vládneme sami. Opravdu tomu máme věřit? A to, že jsme zavázáni svým členstvím v EU, stejně jako v NATO, že sdílíme a poslušně plníme pokyny a příkazy amerického establishmentu, vazalsky se podílíme na uzurpátorské politice USA, prostřednictvím NATO se zúčastňujeme na přípravě války s Ruskem, přes imigrantskou invazi, řízenou NWO, je nám vnucován multikulturní, potažmo islamistický prostor atd., to pana Fendrycha evidentně nechávé chladným, či spíše to „poslušně“ akceptuje.