V této souvislosti znovu neopomněl narážkami se vymezit vůči prezidentu Zemanovi, kterého naprosto neopodstatněně staví do role centra pozornosti těchto oslav. Poněkud mu nedochází, že tu „pozornost“ jak ji zmiňuje a která se upírá k M. Zemanovi, jako např., že jde o "100 let Zemana", všecko, co se tak nějak vztahuje k němu, co tropí, koho pozval a koho nepozval na Hrad, kam se propadl ve vyznamenávání občanů, jakou hrůzu zase vypustil z úst on nebo jeho alter ego Ovčáček, že tuto atmosféru vytváří především ti, kteří pak tyto skutečnosti kritizují a prezidenta ostrakizují. Ostatně to samé se rovněž týká Fendrychových negativních výčtů života společnosti, o kterých říká, že co není hodno slavení, o tom píšeme. Co je na tom zvláštního nebo nelogického? Samozřejmě nebudu oslavenci, např. třeba svému bratrovi, připomínat jeho životní neúspěchy, problémy a nedostatky, ale že budu glosovat jen to pozitivní a dobré a přát mu v dalším životě jen to nejlepší. Panu Fendrychovi to ale přijde jako úmysl záměrně se těmto skutečnostem vyhnout. Tak to však rozhodně není. Je totiž potřeba vidět věci více či méně důležité a podstatné, ty nepodstatné (jako v daném případě) upozadit, jakkoli jsou v našem životě důležité. K jejich projednávání je k dispozici jiná doba, jiné místo a hlavně zodpovědný přístup.

Jestliže pan Fendrych zmiňuje celou řadu negativních skutečností, kterými je naše společnost, potažmo republika zatěžována, nelze než s ním bohužel, souhlasit. To, že je milion českých občanů včetně 120 tisíc důchodců v exekuci, na 30 tisíc bezdomovců (jak ti "slaví", zajímá je vůbec ještě nějaká česká státnost?), více než 600 ghett, jejichž počty neklesají, spíš naopak, Česko je jako euromontovna, jako země, která chabě reaguje na šířící se sucho, je to země dezinformací a fake news, ideální místo pro ruskou hybridní válku, země podceňující učitelský stav na všech úrovních, země bujícího domácího násilí, stát, kde statisíce žen čelí sexistickým útokům. Rostoucí nacionalismus a neonacismus. Zanedbaná, zčásti se rozpadající města (Praha), raději snad nepokračujme. To vše, až na tu jeho rusofobní poznámku o ideálním místě pro ruskou hybridní válku, je bohužel konstatování sice smutné, leč pravdivé. Přesto pan Fendrych tvrdí, že je co slavit. Mj. zmiňuje, že jsme přežili nacisty i bolševiky, že jsme evropský stát, po čtyřiceti letech pod Rusem si vládneme sami a řešíme podobné problémy jako jiné unijní země, jako třeba rozdělení společnosti. Jsme členy Evropské unie a Severoatlantické aliance, važme si toho. Je tu však otázka, zde tu výzvu, vážit si našeho členství v EU a NATO, přijme většina občanů. Lze se vážně obávat, že ne.

S mnohým, co pan Fendrych konstatoval, lze souhlasit, ale stejně tak nesouhlasit. Na jedné straně mluví o neblahém stavu společnosti (viz výše), ale už neříká, proč tomu tak je a kdo takový stav způsobil, přesněji zavinil. Jeho konstatování, co jsme přežili, co a kde jsme dnes není poctivé, ale ani pravdivé. Po čtyřiceti letech pod Rusem si, podle pana Fendrycha, dnes vládneme sami. Opravdu tomu máme věřit? A to, že jsme zavázáni svým členstvím v EU, stejně jako v NATO, že sdílíme a poslušně plníme pokyny a příkazy amerického establishmentu, vazalsky se podílíme na uzurpátorské politice USA, prostřednictvím NATO se zúčastňujeme na přípravě války s Ruskem, přes imigrantskou invazi, řízenou NWO, je nám vnucován multikulturní, potažmo islamistický prostor atd., to pana Fendrycha evidentně nechávé chladným, či spíše to „poslušně“ akceptuje.

Jinými slovy, pan Fendrych přiznává, že naše republika má celou řadu problémů o kterých se v rámci oslav 100. výročí vzniku Československa nemluví. Že ty nedostatky a problémy jsou ale důsledkem polistopadové politiky, se mu přiznat nechce. Proč asi? Že jsme přežli čtyřicet let „pod Rusem“ je mu úlevou, že však skoro třicet let jsme (díky V. Havlovi) pod ideologickým, ekonomickým, vojenským a morálním vlivem Američana, mu přijde normální. Říká se, že „Čí chleba jíš, toho píseň zpívej“. Pan Fendrych si dopřává notný kus chleba „tam těch“, proto se musí snažit s plna hrdla zpívat jejich píseň. Píseň o západní demokracii, svobodě, lidských právech, liberalismu, o ruském nebezpečí, čínské rozpínavosti, multikulturalismu, kterou řada našich nejen novinářů, ale i politiků a intelektuálů má za lepší, než čtyřicet let pod Rusem. Proč zrovna pod Rusem, když jsme měli svoji vládu? Nu což, proti gustu žádný dišputát, pan Fendrych vyměnil morálku, čest a vlastenectví za peníze těch, kteří jej živí. Pak by ale neměl hořekovat nad stavem naší společnosti, potažmo republiky. Vždyť on je jeden z těch, který se na tomto stavu nemalou mírou podílí.

Aby toho nebylo málo, tak na důkaz, že nejsme jako republika zas až tak nezajímavá, pan Fendrych ve svém konstatování předkládá řadu úspěchů, kterými jsme podle něj jako Česká republika vynikli ve světě. Tak např. že v tabulce "rostoucích hvězd", tj. tzv. padesáti skokanů mezi světovými vědeckými institucemi od roku 2015 do roku 2017, najdeme na 40. místě českou Akademii věd. Nemluví se o tom, ale je to síla. Nelze se však zbavit dojmu, že toto konstatování není samoúčelné, že má svým způsobem nahrávat jeho (dříve neúspěšnému) přesto stále potenciálnímu znovu kandidátu na prezidenta, dnes už senátorovi Drahošovi. Ani závěr hodnocení pana Fendrycha není nezajímavý. Konstatuje v něm, že můžeme objevit víc podobných „zasunutých pozitivních posunů vpřed“, stačí prý jen „odstrčit všude trčícího Zemana“, nahlédnout do "obyčejného", nezemanovského českého světa. Opravdu, od pana Fendrycha mimořádný pohled na Českou republiku. V této souvislosti není bez zajímavosti, jak by se asi pan Fendrych představoval a jak by se asi vyjadřoval v případě, že by na Hradě „trčel kníže s čírem“ a jak by asi vypadal !schwarzenbergský český svět!“ Hrůza pomyslet!

Závěr páně Fendrychova všeobecného konstatování: Za kulisami, za často odpudivým politickým divadlem není prý zas až tak zle. Máme velké problémy, velká část občanů se sice sociálně propadá kamsi do pekel a dokážeme bezohledně, tupě ničit vlastní zemi, ale zároveň si (paradoxně) nevedeme špatně. Nejsme (prý)ještě všichni zmanipulovaní, lhostejní či krutí a dokážeme být i světově úspěšní. Nejsme jen Zeman. Ale také nejsme jen Fendrych! Co je nám však platné, že si nevedeme špatně, když na druhé straně tu máme milion českých občanů včetně tech 120ti tisíc důchodců v exekuci, tisíce bezdomovců atd., a atd. Není abstraktní, že s velkou slávou slavíme 100 let od vzniku Československé republiky, které už ani jako Československo neexistuje? Otázka: díky komu? Víme, ale nekomentujeme!

Nevyzní to zrovna nejslušněji, ale pravda se někdy ani jinak (slušně) vyjádřit nedá: „Kde jsou ty časy, kdy to tady stálo za hovno!“ A není tím myšleno jen posledních 70 let!

(článek Martina Fenrycha ZDE)