Její milná představa, že nechá-li sama dobrovolně a úmyslně nakazit, bude odolná proti covidu a jeho mutacím, nebyla nejšťastnějším, spíše rozumným řešením k tomuto problému. To ale neznamená, že by to mělo nějak pohnout svědomím antivaxerů, neboť podobný scénář, který paní paní Horká zvolila, sotva kdo plánuje. Paní Horká svou nebojácností, tedy úmyslem se nechat nakazit, je jen individuálním případem svérázného řešení tohoto závažného problému. Paní Horké bylo 57 let a pokud nerespektovala varování a místo očkování podstoupila tento způsob řešení, bylo to její výsostné právo. Proto tvrzení jejího syna Jana Reka, že ví, kdo stojí za jejím rozhodnutím, kromě jeho osobní domněnky neexistuje žádný důkaz, že na jeho matku někdo s touto myšlenkou působil. Jde o typický syndrom pudu obhajoby své matky před specifickým veřejným nebezpečím, které se, jak je známo, rozhodla neakceptovat. Jeho konstatování, že „rok to měl na talíři a je smutné, že víc věřila cizím lidem, než vlastní rodině“ ještě neznamená, že tomu bylo možné na sto procent zabránit. Vkrádá se tedy poněkud černá myšlenka či názor, že syn paní Horké takto hodlá zvýšit popularitu své matky jako zpěvačky která, bohužel, byla známá či oblíbená jen poměrně v úzkém okruhu svých přátel, resp. příznívců a sympatizantů.

Pokud pan Rek naznačuje, že ví, kdo za jejím rozhodnutím stojí, můžeme se domnívat, resp. usuzovat, že má na mysli postoje antivaxerů, jejich postojů, proklamací, varování a odborných konstatování, doložených skutečnostmi a fakty, pokud jde o očkování, resp. vakcíny samotné. Je to nepřímé obviněné lidí, kteří se problému Covid-19, potažmo očkování a kvalitě vakcín věnují nikoli z politického, ale odborně vědeckého, medicínského, biologického, či imunologického a všech faktorů, které s tímto problémem souvisí. Konstatují, že na základě vědeckých poznatků, laboratorních zjištění a dalších skutečností jsou očkovaní lidé vystavování nebezpečí, které obsahují vakcíny pro lidské zdraví a jejich životy.

Není také od věci připomenout, že řada těchto odborných kapacit zásadně nevystupují či nebrojí proti očkování jako takovému, ale zásadně nesouhlasí s postupem a rozhodováním naší vlády, která navzdory tomu, že očkování není povinné, přesto nevybíravými způsoby nutí občany k očkování. Všeobecně, hlavně z řad politiků lze slyšet názor, že otázka očkování občany rozděluje na očkované a neočkované. Někteří očkovaní vytýkají neočkovaným, že očkované ohrožují. Není to pravda, neboť podle statistických údajů byly či jsou více jak čtyři pětiny občanů ČR jednou či vícekrát očkováni což znamená, že kromě občanů, kteří z opodstatněných důvodů nemohou být očkovat, je asi 300 až 400 tisíc občanů neočkovaných, kteří očkování z principu či důvodů výše uvedených, toto protiepidemiologické opatření odmítají. Mohou snad drtivou většinu očkovaných nějakým způsobem ohrozit?

Zůstaneme-li u konstatování, že očkování proti Covid-19 a jeho mutacím není povinné, je Rekovo virtuální obviňování antivaxerů naprosto irelevantní. To, že se jeho matka rozhodla k tomuto neobvyklému řešení a nedbala, podle slov svého syna, na rady rodiny, je podobné jako rozhodnutí sebevraha, který hodlá ukončit svůj život. Někdy se záměr sebevraždy podaří dotyčné osobě rozmluvit, jindy ne, nebo může od úmyslu „jako“ odstoupit, ale nakonec jej stejně realizuje. Zde zřejmě hraje roli jistá psychika, interní důvody, které taková osoba nikomu nesvěřuje, což pak vede často k domněnce, že sáhnout si na život, či zvolit riskantní způsob obrany byl proveden na nějaký nebo něčí popud. Smrt zpěvačky Hany Horké byla nepochybně zcela zbytečná, neboť si paradoxně vybrala řešení nejméně vhodné. Pokud ale nechtěla být očkována, měla u toho zůstat a dnes by žila i když není vůbec vyloučeno, a fakta to také potvrzují, že jako neočkovaná mohla po případném onemocnění Covidem-19 také zemřít, na druhé straně i očkovaní se mohou nejen znovu nakazit, ale i často umírají. Paní H. Horkou zvolila tu třetí, poněkud nezvyklou, možno říct introvertní možnost. Čest její památce.