Činy Daniela Hermana jsou totiž natolik závažného charakteru, že zlehčovat jejich charakter a význam by znamenalo víceméně s nimi souhlasit. Jakkoliv nelze vyloučit, že se najde nemálo lidí, kteří budou panu Hermanovi uznaně klepat na rameno za jeho činy, zvláště z řad jeho politické základny KDU-ČSL, na druhé straně díky silnému odporu a nesouhlasu je většina občanů republiky s jeho konáním zcela oprávněně krajně rozhořčena.

Oč tedy vlastně jde? Až na zmíněné výjimky jinak veřejností zcela nevážený pan Daniel Herman byl „svými milými krajany“ nedávno v SRN, přesněji Mnichově na sudetoněmeckém sjezdu, oceněn tím, že mu byla slavnostně předána Evropská cena Karla IV., která je rovněž nejvyšším vyznamenáním sudetských Němců. V děkovném projevu pak Herman označil cenu za podporu v budování přátelství mezi Němci a Čechy a v boření řady vzájemných předsudků. Jeho ocenění Sudetoněmeckým landsmančaftem není žádným překvapením, přesto jej z pohledu různých pohledů historie nelze považovat za korektní a oboustranně přijatelné. Předně, „vlastenec“ Herman toto ocenění obdržel od Sudetoněmeckého landsmančaftu, což nelze oficiálně považovat za celoněmecký vládní postoj vůči ČR, protože to by muselo vycházet z vlády SRN, nikoli pouze od jedné Spolkové republiky Bavorsko.

Odůvodnění, za které byl Daniel Herman oceněn Evropskou cenou Karla IV., tedy „za podporu v budování přátelství mezi Němci a Čechy a v boření řady vzájemných předsudků“, je irelevantní, rozhodně nemá jednoznačnou podporu většiny občanů České republiky. Hermanovo ocenění lze spíše považovat úspěch SL, kterému se díky B. Posseltovi podařilo skrze Hermana, Bělobrádka a další lidovecké falešné „vlastence“ navázat vlastizrádné kontakty s Českou republikou. O to se Herman nepochybně zasloužil, neboť v r. 2016 jako člen vlády., ale k jednání s SL vládou nepověřený ministr, na „vlastní pěst“, za peníze českých občanů jako první člen vlády ČR se oficiálně zúčastnil sjezdu Sudetoněmeckého landsmančaftu, ale také jiných vzájemných setkání a jednání, čímž se m.j. dopustil nejen porušení vládního protokolu, ale také zneužití pravomocí ministerstva zahraničí, čímž se dopustil trestného činu „Zneužití zastupování státu a mezinárodní organizace“ dle § 315 tr. zákoníku, neboť

1. Kdo v úmyslu poškodit ústavní zřízení, územní celistvost nebo obranyschopnost České republiky anebo zničit její samostatnost anebo poškodit mezinárodní organizaci, ač je pověřen zastupovat Českou republiku nebo mezinárodní organizaci, jejíž je Česká republika členem, nebo vyjednávat s cizí mocí anebo jinak chránit zájmy České republiky nebo mezinárodní organizace, jejíž je Česká republika členem, při jednání s osobou, která zastupuje zájmy cizí moci, zneužije své pravomoci jednat za Českou republiku nebo uvedenou mezinárodní organizaci, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let.
2. Stejně bude potrestán, kdo v takovém úmyslu předstírá, že je pověřenou osobou a vstoupí v jednání o důležité záležitosti České republiky nebo mezinárodní organizace, jejíž je Česká republika členem, s osobou, která zastupuje zájmy cizí moci.

Pan Daniel Herman je velmi sebevědomý člověk, který začal jako katolický kněz, později laicizovaný (propuštěn ze stavu duchovenstva), prošel řadou relativně významných funkcí, ne vždy s uspokojivými či pozitivními výsledky (například ve funkci ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů), aby za vlády B. Sobotky zastával funkci ministra kultury Vlády ČR. Osobnostní charakter pana Hermana má rovněž významné trhliny, které naznačují jeho falešnou, až proradnou sebejistotu a sebevědomí, když v souvislostí se svou výpovědí z funkce ředitele ÚSTR finanční problémy, které způsobil, se zbaběle snažil svést na svou nástupkyni.

Pozitivní rezumé mu nedělá ani skutečnost, že při obhajobě pozice tiskového mluvčího, kterou si Herman na ÚSTR zcela neoprávněně nárokoval, má svá specifika, která v tehdejší době nesplňoval: "Ze samotné povahy této práce vyplývá (samozřejmý) požadavek, aby ji vykonávala osoba, která není v otevřeném (navenek prezentovaném) názorovém střetu, nebo dokonce sporu se zaměstnavatelem; výkon práce tiskového mluvčího v tomto směru vyžaduje vyšší míru loajality ve vztahu k zaměstnavateli, než kterou jsou povinni zachovávat ostatní zaměstnanci." (Rozhodnutí Nejvyššího soudu 21 Cdo 4279/2017).

Kontakty a jednání D. Hermana s bavorskými protějšky SL mají hodně společných rysů s výše popisovaným rozhodnutím NS, neboť Herman nejenže překračoval své kompetence, de facto jménem České republiky jednal o závažných záležitostech, které na úrovni oblastní (krajanské) legislativy měly charakter mezinárodních koordinačních jednání, které měly za cíl potvrdit nespravedlivé „vyhnání německých krajanů“, potvrzení práva SL na „vlast“, navrácení jejich majetku a v neposlední řadě připravy na zrušení Benešových dekretů. Cena Karla IV., z pohledu Univerzity Karlovy (odvozeno od jejího zakladatele Karla IV., krále římského a českého), zdá se poněkud značně problematická, nicméně z pohledu Sudetských Němců, zvláště je-li předána Berndem Posseltem, předsedou SL, a za účasti bavorského premiéra Markuse Södera (CSU), má své opodstatnění. Podle Posselta je Herman dokonce vzorem pro řadu (nepochybně českých) lidí, kteří se stále ještě bojí podívat na pravdu historie.

Ocenění Daniela Hermana je přinejmenším provokačním aktem Sudetoněmeckého landsmančaftu. Provokační v tom, že Evropská cena Karla IV. byla Hermanovi předána nejen za účasti představitele a šéfa SL, ale i samotného bavorského premiéra Södera. Kdo je dnes pro premiéra Södera pan Daniel Herman? Český řiťolezec, který se nechal zlákat (zcela jistě ne bezúplatně, samozřejmě) do služeb těch, kteří usilují nejen o vrácení se do „své vlasti“, ale také navrácení „svých majetků“ s tím, že tomu všemu bude požehnáno zrušením Bebešových dekretů! Ale pozor, Herman není jediný, který se k SL lísá a při setkání „se svými krajany“ uch*ává do kalhot!