Nevím, jakého věku jsou autoři, z uvedeného článku ale soudím, že jim nebude více než 40 let, zatímco autorovi fotografií, panu Gustavu Aulehlovi, bude v roce 2021 devadesát let.

Rozhodně nemám nic proti zveřejněným fotografiím, které považuji za tak prosté a obecně pojaté a už vůbec ne unikátní, že si nemohu ani náhodou pomyslet, že by neměly být, jak autoři článku významně zdůrazňují, po chuti komunistům. Spíš si myslím, že po chuti těmto pánům nejsou především sami komunisté. Nicméně pan Gustav Aulehla v době své fotografické „éry“ vyfotografoval běžný, všední či obyčejný život lidí od roku 1956 až do roku 1991. Fotografie mají částečně dokumentační charakter, jinak ale spíš zachycují společenskou pointu a život v době, kdy lid Československa budoval válkou zničenou zemi, stavěl továrny, domy, byty, školy, divadla, divadla, kina, nemocnice, silnice, železnice a také zemědělství a další životně důležité objekty a věci, aby se lidem žilo lépe. Rozhodně ve fotografiích pana Aulehly nespatřuji nic, co by bylo ideologicky škodlivé, nevhodné, co by nemělo být, jako konstatují autoři, komunistům po chuti.

Rozumím ale tomu, že si pánové chtějí přihřát svou antikomunistickou polívčičku na postideologickém vařiči, když se k obsahu a tématům fotografií vyjadřují údajně jako k důkazu, že Aulehla si byl dobře vědom, že většina jeho fotografií je v komunistickém režimu nevystavitelná. Pokud se autoří, pánové Poláček a Vocelka, resp. Pospěch domnívají, že Aulehlovy fotografie vyjadřují něco, co mělo komunistům vadit, pak tím jen dokazují, buď jak málo toho vědí o minulosti, nebo ji záměrně a účelově zkreslují. Ale budiž, je-li můj odhad jejich věku správný, pak je neznalost částečně omlouvá, na druhé straně chtějí-li dokazovat, jak komunisté zakazovali či v lepším případě jim nebyly po chuti forografie pana Aulehly, případně jiných fotografů, pak by si měli řádně prohlédnout archívy, aby mohli správně označit ty fotografie, které evidentně nebyly či nemusely být komunistům po chuti.

Na druhé straně existovala řada fotografů, kteří fotili, co se jim postavilo do cesty, a nepamatuji, že by měli být ze strany komunistů nějak zakazováni nebo persekuováni. Že ne všechny fotografie jim byly publikovány, není vůbec nic zvláštního a je to docela běžné, praktikovalo se to vždy a všude a je tak tomu i dnes. Tím chci říct, že bylo-li panu Aulehlovi odmítnuto publikování fotografií, ještě neznamená, že nutně nebyly komunistům po chuti, nebo jim vadily.

Jak z článku vyplývá, pan Gustav Aulehla se prý stává jednou z hvězd českého humanistického dokumentu, o jeho díle se začíná stále více hovořit. Opravdu pozoruhodné hodnocení. Je však zajímavé, že jeho „významnou“ tvorbou se někdo začal zabývat po tak dlouhé době, resp. na sklonku života pana Aulehly, a že se jeho „humanistickým“ dokumentem nezabýval nikdo dříve. O panu Gustavu Aulehlovi a jeho životě se toho z článku čtenář mnoho nedozví, neboť kromě toho, že fotografoval, se např. neví nic o jeho povolání, práci, životě apod. V žádném případě nechci panu Aulehlovi nic podsouvat, ale mohu se domnívat, že pokud se o své fotografické činnosti a příhodách s tím souvisejících zmínil až v tak pokročilém věku, že ne všechno jím bylo řečeno tak, jak autoří článku čtenářům předkládají. Obávám se, že tak, jak pánové zcela irelevantně deklarují údajnou nevhodnost fotografií z pohledu komunistů, stejně tak lze účelově a tendenčně zkreslit či „převyprávět“ také vyprávění pana Aulehly.