K existenci Senátu se již delší dobu snáší celá řada názorů, ale v nemalé míře i kritika. Pokud jde o názor české veřejnosti na účelnost a potřebnost Senátu, není žádným tajemstvím, že drtivá většina občanů si myslí, že Senát je nepotřebný, že je odkladištěm nepotřebného, bezvýznamného (živého) politického inventáře všeho druhu. Z uvedeného tedy vyplývá, že Senát lze zařadit mezi čtyři známé zbytečnosti, jakými jsou mužské bradavky, farářovo přirození, BISka a zmíněný Senát. V případě Senátu to dokazují procenta, která ukazují, jaký zájem je o existenci Senátu, protože posledních voleb do Senátu se zúčastnilo „celých“ 15 procent oprávněných voličů, kteří zvolili vpravdě významné osobnosti, ne-li celebrity, zvláště ze spolku Starostové, tedy STAN, kteří senátní volby vyhráli, jak do značné míry namyšleně konstatuje jejich předseda Rakušan. Podle něj STAN české politice nabízí výrazné osobnosti.

Z hlediska čísel a procent nelze proti tomu nic namítat, čísla jsou čísla, procenta jsou procenta. Poněkud horší je fakt, že za Starosty kandidovali lidé, kteří nejsou kmenovými členy STAN, ale „za“ STAN jen kandidovali! Tak např. pan Zitterbart kandidoval „za“ STAN stejně jako pánové Plevný, Sobotka, Trešl, Kárník či paní Pešatová a další, kteří nejsou členy „STAN“, nicméně „za“ STAN jen kandidovali. Podobné „machinace“ s kanditurami „za“ se děly i v případě krajských voleb, kdy např. člen TOP 09 kandidoval „za“ STAN či za jiné politické sekupení, jako např. „VRDH“, tedy „Vezmeme rozum do hrsti“ apod. Jinými slovy, všehoschopní rádoby politici se sdružují, vytvářejí koalice a aliance nikoli za účelem být městu a občanům užiteční, ale za udržení se u politických koryt, vlivu, moci a také aby „posílili“ své šance porazit konkurenci.

Jak výše zmíněno, senátních voleb se zůčastnilo cca 15 procent voličů. Jistě není od věci také zmínit některé z osobností či „celebrit“, které byly, případně nebyly do Senátu zvoleny. O „ještě větší koryto“ přišli např. ředitel Knihovny Václava Havla pan Michael Žantovský (rovněž „jen“ kandidoval „za“ TOP 09), bývalý předseda Senátu Milan Štěch, bývalá ombudsmanka Anna Šabatová a řada dalších. Zato do vytouženého Senátu se dostala také „zasloužilá“, ne zrovna příliš skromná (původně knihkupkyně), svérázná politička Miroslava Němcová. Žena, která ve své politické kariéře (a že je hodně dlouhá) prožila tolik politických faux pas, politických skandálů, ale i zklamání, byla (bůhví čím přičiněním) vyslána z upatlané dřevěné poslanecké lavice do vypolstrovaných křesel Tchaj-wancem Vystrčilem řízeného, zcela (ne)postradatelného Senátu, aby se prý mohla více realizovat a být více užitečná. V čem se chce realizovat a komu chce být užitečná, však už neříká. Ostatně kdo by nevzal, kdo by pohrdl šestiletou štací ve zbytečném Senátu, notabene s božským platem, výhodami, prebendami? Paní Němcová se tím „jakoby obětovala“, vždyť místo toho, aby po letech „záslužné“, náročné, zodpovědné (komu asi) práce v Parlamentu odešla na zasloužený odpočinek, vrhá se do další „náročné“ práce senátorky. Štace v Senátu ovšem není konečná, protože paní Němcová se mnohokrát nechala slyšet, že se prý určitě bude ucházet o kandidaturu na post „paní prezidentky“ České republiky. Že byl pro ni Miloš Zeman pro funkci prezidenta starý, jí strašně vadilo, že by sama mohla být „prezidentskou stařenou“, jí však hloupé jaksi nepřijde! Asi si říká, že může-li být (na rozdíl od ní mladou) prezidentkou Čaputová na Slovensku, proč by Němcová zase nemohla vládnout Česku? Ale nepanikařme, paní Němcová prezidentkou ještě není a věřme, že jí ani nebude. Je sice pravda, že ženská feminizace v oblasti hlav státu je nejen moderní, ale hlavně co do důsledků katastrofální. Vždyť jen pohled k našim západním sousedům (NSR, EU), ale i východním sousedům stačí k tomu, abychom si s myšlenkou „paní prezidentky“ moc nezahrávali, zvlášť kdyby o tuto funkci usilovala Miroslava Němcová. Těch politických katastrof v Česku už bylo víc než dost.

Je sice pravda, že M. Němcová má řadu přátel jak mezi politiky (zvláště z ODS), tak jiných pravicových politických subjektů, z řad inteligence, umělců, herců a jiných pravicových fanatiků, takže nelze vyloučit, že by v případě její kandidatury nějakou podporu nedostala. Nicméně věřit v její úspěch může zase jen někdo z jejích přátel, nebo člověk politicky stejně smýšlející či podobně postižený. Případná kandidatura paní Němcové by totiž byla stejně katastrofální, jako byla kandidatura člena „Muslimského bratrstva“ Drahoše! Toho se vyvarujme!

Jestliže úvodem tohoto článku byly volby do Senátu, úvaha nad jeho postavením, účelností a potřebností pro Poslaneckou sněmovnu i občany, pak s ním také skončeme. Ne však ve smyslu ukončení tohoto článku, ale se Senátem jako takovým! Nic lepšího mu nelze přát!