„Úcta k člověku, láska k bližnímu má být konstruktivní silou, a nikterak filantropickou slabostí.“

„Člověk, který si nic o sobě nemyslí, je teprve skutečný člověk.“

Josef Čapek

Psychologové nám správně radí, jak žít spokojeně v manželství či partnerství. Klíčovým pojmem je úcta – nejen k partnerovi, manželce či manželovi, ale ke všem členům rodiny. Pak se i v případě, že se cesty rozejdou, nestane to, že se láska překlopí do nenávisti, kterou se mohou lidé dusit třeba po celý zbytek života.

Jak těžké to může být, by mohli mnozí vyprávět. A to je „jen“ v rámci rodiny či vztahu. Vhodné by bylo tuto radu -- chovat se k sobě navzájem hezky a uctivě -- aplikovat nejen v rámci rodiny, ale i ve společnosti či mezi národy. Chápat ji můžeme třeba jako preventivní možnost, jak se v budoucnu vyvarovat nepěkným chvilkám. Nestavět se do role „jsem lepší než…“, ale respektovat jiné, jejich odlišnosti, se jeví jako dobrý pragmatismus. Pokud se budou Češi například vyvyšovat nad Poláky, Poláci nad Maďary a všichni jmenovaní nad Ukrajince, tak se sice budeme chvíli zahřívat pocity „vyšších lidí“, ale moc nám to nepomůže. Budeme tím jen odvádět pozornost od vlastních stereotypů, vlastních nedostatečností, se kterými bychom mohli a měli něco dělat.

Mezi národy je to složitější v tom, že přebíráme určité vzorce od svých předků; s úctou bychom si sami o sobě zřejmě nevystačili. Jen kolikrát plameny nenávisti v historii již vzplály! K úctě se musí přizvat pomocník odpuštění.

Že odpuštění možné je, dokazují lidé, kteří branou usmíření prošli. Žena věnuje veškeré oblečení svého syna, který zemřel po výbuchu bomby, bratru vraha svého dítěte. Lidé, kteří prošli těmi nejtěžšími koncentračními tábory, dokáží mluvit před kamerami a podávat svědectví, bez nenávisti, o svých osudech.

To je, podle mého názoru, to nejcennější, co nám přeživší továren na smrt předávají. Nalezli v prožívaném utrpení smysl – a tím se otevřeli milosti pokory a usmíření. Pokud vězeň v koncentračním táboře přijal roli oběti, ztratil víru v budoucnost následkem nepochopení smyslu utrpení a brzy zemřel. Vězeň, který si kladl otázky, co ode mne osud očekává a snažil se v utrpení hledat smysl, měl mnohem větší šanci na přežití. Je to však tvrdá práce a nepřijde to ale samo od sebe – čas může trochu pomoci, ale sám o sobě nestačí.

Někdy se člověku může dostat nemilého překvapení, když se staví dlouhodobě do role „jsem dobrý či lepší“. Vzpomínám si na jednu Američanku, co bojovala proti rasismu. Byl jí odporný. Až po letech poznala, že sama rasistkou je – tuším, že jí to sdělila jedna její kamarádka. Byl v ní – ale v jemnější formě a zaměřen na jinou část národa. Někdy nás dané zjištění zaskočí a příliš nepotěší.

Dlouhodobá neúcta, pohrdání, pěstování pocitů nadřazenosti. To je snad jediné vysvětlení, proč jsou možná taková šílenství, která zachvátila např. Srby a Chorvaty za druhé světové války či celou Jugoslávii v 90. letech, nebo Ukrajince ve Volyni proti Židům a Polákům za druhé světové války. Podcenění šovinistických tendencí živených celé generace, které v určitou příhodnou dobu vyplují na povrch a národ se propadne do víru nenávisti a obrovského utrpení. Nemusí to být z počátku zevně na první pohled vidět – stačí však dlouhotrvající slabé antipatie k určitému etniku, aby se po čase lidé rychle proměnili v masu, v jejíchž očích klesnou „ti jiní“ na úroveň „neosob“ či „polen“ (tak nazývali Japonci své válečné zajatce).

Dlouho jsem se myslel, že americký psychiatr českého původu Stanislav Grof poněkud přehání, když tvrdí, že emoce máme z doby kamenné. Ale nepřehání. Je k nevíře, jak poměrně snadno nenávist dokáže paralyzovat životy lidí. V osobním i celospolečenském měřítku.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami