Před lety byl Bašár Asad mnohými přirovnáván k Hitlerovi a měl být svržen. Dnes se pomalu začínají objevovat zprávy, že zas tak hrozný není, neb by po něm mohlo přijít ještě něco horšího. Dříve nepřítel, zítra spojenec Západu. Nevinní lidé jsou vězněni na Guantánamo na Kubě, ale vysoce postavení vůdci nynějšího Islámského státu, vězněni v někdejší americké věznici v Camp Bucca v Iráku, byli propuštěni. Současný džihád Spojené státy v Afghánistánu samy vytvořily v uskupení Al Kajda, po letech proti němu bojují. Dříve spojenec, zítra nepřítel Spojených států. Svého času fungující státy Irák a Libye, jistě mající k dokonalosti daleko, se staly po „řízené demokratizaci“ nefunkčními rozvalinami, kde život obyčejných lidí je téměř nemožný. Svého času však USA Irák podporovaly v boji proti Íránu. A mohli bychom pokračovat.

Zdá se, že vyznat se v tomto virtuálním světě od dob rozpadu SSSR, kdy se mnozí ztotožnili s pohodlnou doktrínou SSSR = zlo a USA = dobro, je čím dál těžší, ne-li nemožné. Těžko chtít po lidech, aby měli rozhled a správný úsudek, když se přou i novináři přikovaní k zahraničním zdrojům 9 hodin denně. Co pak může dělat člověk pracující ve firmě typu Amazon, kde heslem je „tvrdě pracuj, změníš svět“? Nebo že by záměr, vysát lidi v práci, aby neměli čas a sílu myslet? Kdo ví…

Samozřejmě „demokratizace“ zemí s sebou nese i produkt vedlejší – uprchlíky. Abychom měli alespoň trochu čisté svědomí, ČR hodlá pomoci 70 (!) lidem ze Sýrie, kde je asi 3 000 000 uprchlíků. Pomoc jistě bohulibá. Ale není to trochu pokrytectví, když neumíme pomoci ani lidem doma? Může někomu pomoci společnost, kde zaměstnané matky-samoživitelky i s jednou či dvěma brigádami po práci nejsou schopny uživit sebe a jedno dítě? Kde energetické firmy s čistým ziskem několika stovek miliónů korun odpojují lidem elektroměry kvůli pár tisícům? Kde po 25 letech od revoluce se musejí pořádat sbírky pro děti, jimž rodiče nemohou dopřát obědy ve školních jídelnách? Jak problematické je dostat se zpět do vlasti by mohli vyprávět naši krajané z Volyně, kteří u Zaorálka příliš pochopení nenašli. Podpořil je snad jen démonizovaný a zatracovaný prezident Zeman.

Je s podivem, jak hluboce zakořeněná je víra některých lidí v současný systém, jak ho ospravedlňují a argumentují, že „lidstvo zatím nevynalezlo nic lepšího“. Už jenom to, že si člověk ani nedovede představit společnost fungující na jiných principech, nemá vizi třeba spravedlivějšího systému, je na pováženou. Nynější společensko-ekonomické nastavení se tím stává jedinou představitelnou skutečností, které se tím mění na věčnost.

Jak křehký je tento „fungující systém“ jsme mohli sledovat při globální krizi v roce 2008, kterou předpovědělo jen skutečně několik ekonomů a zbytek si spokojeně podřimoval při poslechu mantry „Nekonečný růst navždy s námi“. Když bubliny splaskly, zůstaly jen vytřeštěné pohledy a panika. 

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami