dea Ježíše Nazaretského s jeho „miluj bližního svého jako sebe samého“ vždy silně pokulhávala se skutky mocných církevních představitelů. Ti ho jen marketingově využili, aby pod ním mohli vybudovat církevní organizace za účelem prosazování svých zištných cílů. Vytvořila se dogmata, lidé se rozdělili na dvě skupiny - na správné a na ty špatné (kacíře), proti kterým byla svatá povinnost třeba i vést války. Lid byl pod kontrolou, víra se vyvážela na jiné světadíly, oveček a bohatství přibývalo. Tak to šlo v menší či větší míře po celá staletí. Stačilo přijmout správnou víru, v případě přehmatu zaplatit odpustky – dobro a zlo bylo jasně definované.

Pod rouchem lásky a milosrdenství se však vařil tyglík, na který nebyl pěkný pohled. Inkvizice (jejíž paralelu jsme mohli sledovat ve hnutí Tálibán v Afghánistánu), křižácké výpravy jako prostředek církevní politiky, kolonizace Jižní Ameriky (zpočátku se křesťanští teologové ani nemohli shodnout, zda mají indiáni vůbec duši), morální podpora vysoce postavených italských církevních představitelů při italském tažení v Etiopii, kde Mussoliniho vojska decimovala yperitem domorodé obyvatelstvo, nucené konverze pravoslavných Srbů v Chorvatsku během druhé světové války…pestrá mozaika, na kterou by mohl být hrdý kdejaký extrémista z IS.

Máme nezávislý mezinárodní trestní soud, právní státy, kvalitní zákonodárce dbající na blaho občanů, kteří nepodléhají tlakům různých lobbistických skupin, objektivní veřejnoprávní média, demokratické volby, obchody plné kvalitního zboží. Radost pohledět. Již ale nechceme vidět umírající civilisty díky bezpilotním letounům, čínské fabriky, kde dřou lidé vyrábějící mobilní telefony, které si pak levně kupujeme, bangladéšské textilky chrlící hadry pro Evropu, které se občas promění i s lidmi v suť. Jen kolik civilistů zemřelo po mohutném bombardování Iráku americkým letectvem, kolik v Afghánistánu či Libyi.…nic z toho nás nezajímá. V továrnách totiž otrocky nepracují naši manželé, ale někdo kdesi tam daleko, už neumírají naši synové pod pásy tanků wehrmachtu, ale jen „teroristé“. Nepřítel ztratil jméno, svou tvář.

Přesto mají mnozí neochvějnou jistotu, že západní civilizace má právo sebe sama pasovat na jakéhosi světového dobrodince. Některé národy uvěřily kolektivnímu snu o tom, že jsou lepší než jiné. Že mají právo vojenské intervence, protože demokracie je přeci právo každého občana na planetě Zemi. Že mají právo být policajtem dbajícím na dobro nás všech na Zemi. Podařil se totiž žonglérský kousek - vytěsnit zlo a hněv. Za hranice našich států i svých těl, pryč, daleko od nás. A totéž se nám povedlo se smrtí.

Pokud se celé generace lidem vštěpuje, že právě oni jsou ti vyvolení, že jen u nich se dá žít ten nejskvělejší život, vznikne jakási mlha, přes kterou se nedá vidět žalostný stav skutečnosti. Účelově se pak odvrací pozornost tu na diktátorské režimy, tu na teroristické organizace (které dříve sami podporovaly, když bojovaly na straně „dobra“), tu na nutnost špiclovat celý svět vč. samotné německé kancléřky, aby nám náhodou něco neuniklo. Vše si zdůvodníme, ospravedlníme, vzájemně se utvrdíme ve svých zažitých schématech. A vojensko-průmyslový moloch může běžet dál.

Pokud nepřijmeme svou temnou stánku, náš stín, vždy budeme muset proti někomu bojovat. Dopadneme jako onen pravoslavný mnich, který se snažil vyhnout neřestem světa. Aby nepropadl pokušení a nepošpinil se světskými vlivy a ženami, obcházel širokým obloukem všechny vesnice. Nenapadlo ho, že nic, co on sám v sobě, ve svém nitru nemá, jej nemůže poškodit.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami