Ty měly ukončit zmatky, které v našem pravoslaví vypukly po rezignaci někdejšího metropolity Kryštofa. Více se o tehdejších událostech dočtete v článku ZDE.

A přesto, že tyto dohody nebyly nikdy beze zbytku naplněny (například nebyli nikdy přijati zpět duchovní a monašky olomoucko-brněnské eparchie, vyhození z pracovního poměru za svou věrnost metropolitovi Rostislavovi a posvátnému synodu) všichni doufali, že se postupem doby vše vyřeší a situace se urovná.

Souběžně s tím pracovala s požehnáním metropolity Rostislava komise, která měla za úkol vtělit do ústavy naší místní církve tomos o autokefalitě, vydaný roku 1998 konstantinopolským patriarchátem. Zapracování tomosu do ústavy bylo rovněž jedním z bodů konstantinopolských úmluv. Ačkoli autokefalita Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku byla v pojetí konstantinopolského patriarchátu poněkud omezená a tomos dokonce prohlašoval působení sv. novomučedníka, vladyky Gorazda, v meziválečné době za nekanonické, přesto všichni doufali, že se jej podaří inkorporovat do ústavy způsobem, který bude přijatelný pro všechny strany.

Jenže veškeré naděje na poklidný vývoj naší církve vzaly za své. 19. srpna roku 2019. Toho dne bylo založen spolek pod názvem „Posvátný patriarší stavropigiální monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice, z. s.“, který byl 1. 10. 2019 zapsán u Krajského soudu v Ostravě (výpis z rejstříku ZDE). Co se pod tímto názvem skrývá? Stavropigiální monastýry jsou monastýry, podřízené přímo hlavě místní církve (patriarchovi, v některých církvích metropolitovi), ačkoli leží na území jiné eparchie. Nezasvěcený čtenář by si tedy mohl myslet, že tento monastýr, ač ležící v olomoucko-brněnské eparchii, podléhá hlavě naší místní církve, metropolitovi Rostislavovi.

Jenže všechno je jinak. Předsedou tohoto spolku je podle zápisu u soudu i jeho stanov „Dr. Konstantinos Kardamakis“. To je občanské jméno vladyky Arsenia, metropolity vídeňského a exarchy pro Maďarsko a střední Evropu, který spadá pod jurisdikci ekumenického patriarchátu (souhlasí i datum narození, uvedené v příslušných dokumentech, viz níže). Znamená to tedy, že biskup jedné jurisdikce (konstantinopolské) má v úmyslu působit na kanonickém území jiné autokefální církve (Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku). Vzhledem k tomu, že k založení tohoto spolku a postavení metr. Arsenia do jeho čela došlo naprosto bez vědomí nebo dokonce souhlasu Posvátného synodu a metropolity PCČZS (jak potvrdil i michalovsko-košický vladyka Jiří, viz v dalším textu i s odkazem), jedná se o jasný zásah do výsostné sféry kanonické jurisdikce naší místní církve.

Není pochyb, že ekumenický patriarchát, pokud ovšem metr. Arsenios jedná s jeho vědomím, bude argumentovat tomosem o autokefalitě, který vydal pro naši místní církev roku 1998. Jenže ani tento tomos, podle něhož je autokefalita PCČZS značně omezená a v mnoha směrech podřízená Konstantinopoli, v žádném případě ani při sebevolnějším výkladu neumožňuje ekumenickému patriarchátu obcházet nebo rovnou ignorovat posvátný synod této autokefální církve ani jejího metropolitu. Připomeňme, že metropolita Rostislav je Konstantinopolí řádně uznán a účastnil se jako hlava PCČZS i panortodoxního sněmu na Krétě roku 2016.

Samozřejmě zasahování metr. Arsenia do kanonických záležitostí naší místní církve by nebylo možné bez součinnosti alespoň některých členů našeho kléru. Jedná se jmenovitě o pomocného biskupa olomoucko-brněnské eparchie, šumperského biskupa Izaiáše (Slaninku). Právě on rovněž figuruje ve spolku „Stavropigiální monastýr“ coby jeho místopředseda (viz dokument, který je možné v PDF otevřít ZDE).

Záměry zřizovatelů „Stauropigiálního monastýru“ se ovšem neomezují na založení monastýru, ale jdou podstatně dál. Podle stanov tohoto spolku je jeho úkolem, mimo jiné, i „vytvářet kontaktní duchovní centra (skity)… K tomuto účelu jmenuje předseda spolku (igumen) duchovní, kteří obdrželi kanonickou misi.“ (citace ze stanov, v PDF ke stažení ZDE).

Z toho vyplývá, že na Moravě má vzniknout stavropigiální monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice ve Vilémově (kde v současnosti je sice budova monastýru, ale nikoli mnišská komunita). Dodejme, že se jedná o monastýr ženský, a monašky odtud byly před několika lety vypuzeny proto, že zachovaly věrnost metropolitovi a posvátnému synodu. Podle dohod z ledna 2016 se měly do monastýru vrátit, leč nestalo se tak.

Tento stavropigiální monastýr má být podřízen metr. Arseniovi, respektive ekumenickému patriarchátu. Monastýr bude moci zakládat své skity i na jiných místech, na nichž „předseda spolku“ (tedy metr. Arsenios) jmenuje další duchovní. Vzhledem k tomu, že jde teoreticky stále o skity stavropigiálního monastýru podřízeného konstantinopolskému patriarchovi, je zjevné, že se nepočítá s jakýmkoli souhlasem ze strany posvátného synodu ani metropolity PCČZS a ani příslušného eparchiálního biskupa. Hrozí tedy založení jakési paralelní církevní struktury pod omoforem ekumenického patriarchátu na kanonickém území Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku.

Tuto obavu ještě posiluje skutečnost, že místopředseda spolku, vl. Izaiáš, je statutárním orgánem všech tří monastýrů na území olomoucko-brněnské eparchie (krom Monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice ve Vilémově i Monastýru sv. Ludmily v Brně a Monastýru sv. Gorazda v Hrubé Vrbce) a dalších tří církevních obcí této eparchie (Olomouc – zde přímo katedrální chrám, Prostějov a Uherský Brod). Tyto skutečnosti lze ověřit na oficiálních stránkách Ministerstva kultury ČR ZDE v sekci Rejstřík evidovaných právnických osob/Pravoslavná církev. Přitom přinejmenším ve zmíněných monastýrech v Brně a Hrubé Vrbce by bylo možné založit skity, o kterých mluví stanovy spolku „Stavropigiální monastýr“. Podle neveřejných informací, potvrzených z několika zdrojů, mělo už dojít i k pokusu o převedení vilémovského monastýru do majetku zmíněného spolku, tomu však na poslední chvíli zabránil pohotový zásah pražského arcibiskupa, vladyky Michala, jakožto nejvyššího představitele pravoslavné církve v České republice.

Založení „stavropigiálního monastýru“ je o to podivnější, že se tak stalo naprosto mimokanonickou cestou, totiž cestou občanského práva. „Stavropigiální monastýr“ vlastně není církevní instituce, ale pouze jakýsi spolek, založený podle občanského zákoníku, podobně jako jiné zájmové spolky v České republice, hasiči počínaje a leteckými modeláři konče. Zakladatelé tak zcela obešli Zákon č. 3/2002 Sb. (tzv. Zákon o církvích a náboženských společnostech), kterým se v České republice řídí zakládání náboženských organizací a jejich právnických osob. Založit monastýr jako „zapsaný spolek“ sice naše zákonodárství umožňuje, pak ale dochází k takovým absurditám, jako že členem „stauropigiálního monastýru“ může být podle jeho stanov „každá fyzická osoba, která dosáhla 18 let věku“ – tedy bez ohledu na pohlaví, což poněkud popírá smysl existence monastýru. Nebo k neméně absurdnímu kontrastu, kdy je ve stanovách sice zmíněno, že „Základní vedlejší činností spolku je: Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 a 3 živnostenského zákona.“, ale zcela chybí jakákoli zmínka o „společném soužití mnichů/mnišek sjednocených slibem, že budou žít podle mnišských pravidel příslušného monastýru…“, jako je tomu u státem řádně registrovaných monastýrů (viz předchozí odkaz na Rejstřík evidovaných právnických osob církví). Ostatně samo označení „Posvátný patriarší stavropigiální monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice, z. s.“ je z hlediska zákona pouhý k ničemu nezavazující název, cosi jako „Spolek zahrádkářů Kersko“. Nejde tedy jen o pokus obejít zákon státu a zcela ignorovat kanonickou církevní strukturu, ale navíc se tak děje způsobem naprosto nedůstojným tak posvátných věcí jako je monastické soužití osob zasvěcených Kristu.

Metropolita Arsenios reagoval 21. 11. 2019 na zprávy, které se o nekanonickém jednání ekumenického patriarchátu začaly šířit celosvětově. Prohlásil, že nejde o budování paralelní kanonické struktury a že o zřízení stavropigiálního monastýru v olomoucko-brněnské eparchii žádal ekumenický patriarchát opakovaně její eparchiální biskup, vl. Simeon. K této žádosti se podle jeho slov měla připojit i eparchiální rada olomoucko-brněnské eparchie. O všem prý navíc byli informování biskupové PCČZS, včetně metropolity Rostislava. Metr. Arsenios také přirovnal stavropigiální monastýr, podřízený konstantinopolskému patriarchátu, k již existujícímu podvoří (vyslanectví) moskevského patriarchátu v ČR, které zde funguje už mnoho let pod omoforem ruské pravoslavné církve (vyjádření metr. Arsenia v řečtině ZDE).

Přinejmenším část vyjádření metr. Arsenia se ale nezakládá na pravdě. Hned následujícího dne, 22. 11. 2019 arcibiskup michalovsko-košický Jiří, člen posvátného synodu PCČZS, rozhodně popřel, že by kdy posvátný synod obdržel nebo projednával žádost Konstantinopole o zřízení stavropigiálního monastýru. Synod o jeho chystaném zřízení nebyl nikdy ani informován, k jednotlivým biskupům se zprávy o něm dostávaly jen náhodně z druhé ruky. Přitom je samozřejmě nezbytné, aby biskupové, členové posvátného synodu, byli informováni o tom, co se děje na kanonickém území jejich církve (vyjádření vl. Jiřího v angličtině ZDE).

Ohledně podvoří moskevského patriarchátu lze ještě dodat, že samozřejmě by nebyl problém zřídit v naší místní církvi i podobné podvoří konstantinopolského patriarchátu – ale pouze se souhlasem posvátného synodu PCČZS, stejně, jako tomu bylo v případě moskevského vyslanectví. To bylo, jen pro srovnání, v ČR také zcela řádně zaregistrováno podle zmíněného Zákona o církvích a náboženských společnostech.

Na celé této podivné záležitosti ohledně stavropigiálního monastýru je zarážející jedna věc: naprosté mlčení eparchiálního biskupa olomoucko – brněnské eprchie, arcibiskupa Simeona. V žádném z dokumentů, týkajících se stauropigiálního monastýru, není zmíněn, chybí jeho požehnání tomuto podniku, přestože se tak děje právě na území jeho eparchie. Slova metr. Arsenie, že monastýr se zakládá na jeho opakovanou žádost, nelze tedy ověřit. V celé záležitosti vystupuje z moravské strany pouze pomocný biskup, vl. Izaiáš. (Dodatek z prosince 2019: na zasedání Posvátného synodu dne 17. prosince vladyka Simeon skutečně prohlásil, že tyto aktivity vyvíjel vl. Izaiáš bez jeho vědomí a požehnání).

A je opravdu otázka, v čím jménu vlastně vl. Izaiáš vystupuje. Zdá se, že v posledních dnech přestal respektovat i autoritu metropolity a posvátného synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Dne 20. - 21. 11. 2019 sloužil na Ukrajině bohoslužbu společně s vl. Epifanijem (Dumenkem) a dalšími představiteli tak zvaná Pravoslavné církve Ukrajiny (ZDE).

Tato PCU obdržela v lednu 2019 autokefalitu od ekumenického patriarchátu, bez ohledu na to, že na Ukrajině působí autonomní Ukrajinská pravoslavná církev moskevského patriarchátu. Postavení Epifaniovy Pravoslavné církve Ukrajiny proto dosud není kanonicky vyjasněno a je příčinou silných kontroverzí ve světovém pravoslaví. V každém případě PCČZS tuto církev odmítla uznat a za jedinou kanonickou církev na území Ukrajiny považuje Ukrajinskou pravoslavnou církev v čele s metropolitou Onufrijem.

Z toho důvodu se vl. Izaiáš svou aktivní účastí na této bohoslužbě dostal do rozporu s kanonickou pozicí naší místní pravoslavné církve. A to navzdory tomu, že jej v předvečer bohoslužby písemně varoval sám nejvyšší představitel PCČZS, metropolita Rostislav a upozornil jej, že takové jednání bude mít pro vl. Izaiáše jasné kanonické důsledky (v ruštině ZDE).

Vl. Izaiáš však metropolitova napomenutí nedbal a bohoslužby se zúčastnil. To je další projev jeho těsného sepětí s ekumenickým patriarchátem, který autokefalitu Pravoslavné církvi Ukrajiny udělil.

Modleme se k Bohu za naše archijereje, aby jim dal sílu a moudrost a aby s Jeho pomocí obhájili jednotu i autokefalitu naší místní pravoslavné církve, dědictví svatých Cyrila a Metoděje i svatého novomučedníka Gorazda.

Dodatek z prosince 2019: Posvátný synod PCČZS se na svém zasedání 17. prosince 2019 proti pokusu o založení stauropigiálního monastýru jasně vymezil ve svém usnesení ZDE.

ThDr. Jiří Jukl Th.D.
člen Eparchiální rady Pražské pravoslavné eparchie