V tomto roce se totiž v naší zemi (i okolo ní) mnohé zásadně (a leccos z toho možná i nezvratně) změnilo.

Byly pošlapány a poplivány dávné tradice, na nichž stojí systém pluralitních voleb a zastupitelského řízení země a jejích hlavních součástí. Malý příklad z nedávných dní: volby formálně vyhrála trojkoalice Spolu, a to o pouhé půl procento nad hnutím ANO. Spolu se dali dohromady s Piráty a STANem, proti čemuž nelze nic namítat, a vytvořili vládní koalici.

Poněkud se ale zapomíná na fakt, že tato koalice má již ve své kolébce jeden velký podraz na voliče. Podle zákona(jednací řád) totiž volební koalice (ani jejich jednotlivé součásti) nemůžou ve Sněmovně ustavit „koaliční“ kluby. To mohou pouze jednotlivé SAMOSTATNĚ kandidující strany a hnutí.

Jenže tyto spolčené partaje se obratem zbavily ustálených procedurálních pravidel a vytvořily svých pět poslaneckých klubů samostatné. Proč? Protože na existenci takového stranického klubu je vázána řada výhod – od služebních aut, finančních příspěvků a administrativního aparátu až po různé pašalíky pro klubové funkcionáře včetně tzv. přednostního práva pro vystoupení ve Sněmovně pro předsedu klubu. Naši noví političtí reprezentanti tak dali hned v prvních hodinách po volbách demokracii na frak. Z toho lze snadno usuzovat, jak se tato squadra bude v ohledu respektu k zákonům této země chovat dál.

A teď k širšímu geopolitickému kontextu. To, co se děje kolem nás je jen dalším důkazem, že suverenita českého státu a jeho tradiční vnitřní demokracie, kdy o zásadních záležitostech jeho směřování rozhodují jeho občané a jimi volení zástupci, již dávnou hynou na úbytě.

Je zde členství v nadnárodních (Evropská unie) a mezinárodních (NATO) organizacích, které značný kus oné suverenity (a tedy i prostoru pro demokracii) nevratně sebralo.

To samé členství ale zde demokratické prostředí destruuje, zejména tím, že enormní vliv na veřejné mínění – a tím i na volební chování občanů a následně na program politické agendy a na samotné politické rozhodování, mají entity a subjekty, které k tomu nemají absolutně žádný mandát od voličů-českých občanů – a ani žádnou odpovědnost za své činy s dalekosáhlými dopady. Jde o jakousi českou variantu tzv. deep state.

Co jsou jeho hlavní součásti?

Jde zejména o komunikační a audiovizuální média, především ta veřejnoprávní, ale nejen ona. Ve věku sociálních sítí a zrychleného tepu života jde ve stovkách tisíc případů o jediné zdroje informací o politice a veřejném životě, které občané mají. A o to vyšší je jejich nekontrolovaná moc – která bohužel není spojena s absolutně žádnou zodpovědností.

Média a novináři jsou stavěni nad zákon, požívají mnohem vyšší formy ochrany než běžní smrtelníci a jejich samozvaný vliv ve společnosti je často klíčový. Bez efektivní kontroly, bez možnosti sankcí v té podobě, jaká existuje u volených představitelů – být občany odvolán, resp. znovu již nezvolen, nám určují, jak máme žít, s kým máme spát a kdo zde má (na naše náklady) žít.

Jak známo, ve standardním státě jsou tři pilíře moci a stability: moc legislativní (parlament), moc exekutivní (prezident a vláda) a moc soudní. Média už mnoho let usilují o to, aby byla uznána za tzv. čtvrtou moc, kontrolní. Jinými slovy: aby bylo uznáno, že mohou, ba mají, vládnout. Nejenom reflektovat politiku, ale vytvářet ji.

Potíž je v tom, že na rozdíl od těch tří prvých mocí, které vznikají bez výjimky nějakou volbou občanů a z ní se odvozuje jejich mandát, média a novináři žádným mandátem disponují, nikdo je nevolil. Mají pouze pracovní smlouvu. Představte si, jak by novináři ječeli, kdyby někdo navrhl, že se poslancem má stát jedinec, který nikdy neprošel sítem voleb, ale dostal pracovní smlouvu na určování toho, jak máme žít? To by bylo slov až řevu o ohrožení demokracie! A plným právem.

Jenomže u nás se tradičně měří dvojím metrem. Média sice nezískala ono formální mocenské postavení volbou občanů, ale chovají se, jako by to bylo jinak.

Požívají samozvané jednostranné bezbřehé svobody – včetně svobody beztrestně lhát, špinit, ničit – a nadto ještě jim nepohodlné subjekty označovat za lháře, dezinformátory, fašisty či extremisty, a tím je v politické a volební aréně v podstatě doživotně diskvalifikovat.

V případě médii a novinářů a jejich vlivu na společnost nerozhoduje, jak už bylo řečeno, žádné objektivní a spravedlivé kritérium, jakým je v případě voleb politických orgánů kolektivní vůle voličů ve svobodných a všeobecných volbách, ale mnohem spíše individuální zvůle, za kterou lze velmi často najít politické zájmy a cíle, byť jsou na první pohled skryté.

Veřejnoprávní média v České republice, zejména Česká televize a Česká rozhlas, se navícpostupem doby postavila zcela nad jakékoli zákony i právní řád naší země. Rozhodujícím milníkem na této cestě byla tzv. spacáková revoluce na Kavčích horách na přelomu let 2000 a 2001, kdy se zaměstnanci České televize vzbouřili proti zákonnému odvolání ředitele této instituce a jmenování nového, obsadili budovu zpravodajství a ukradli si vysílání pouze pro svoji revoluční agendu. Opírali se zejména o vyjádření tehdejšího prezidenta Havla, že Česká televize patří těm, kdo v ní pracují.

Stát této nezákonné vzpouře tehdy zcela neodpustitelně ustoupil a Českou televizi, financovanou všemi občany země, části jejích zaměstnanců (v čele s politickou redakcí) nevratně daroval pro potřeby prosazování jejich agendy, resp. agendy jejich loutkovodičů -  a také coby zdroj miliardových příjmů z koncesionářských poplatků pro ně a pro s nimi spřízněné subjekty. Byla to zásadní porážka demokratického právního státu s nedozírnými následky trvajícími do dnešních dnů.

Od té doby se zaměstnanci veřejnoprávních médií chovají jako na dobytém území a tyto instituce fakticky řídí – bez ohledu na to, kdo formálně stojí v jejich čele.Naposledy to bylo dobře vidět v případě jmenování Jitky Obzinové ředitelkou zpravodajství Českého rozhlasu. Opět následovala akce zaměstnanců hrozících stávkou a vzpourou – a ředitel rozhlasu Zavoral během pár hodin tomuto tlaku podlehl a jmenování Obzinové stáhl.

Rozhlasoví revolucionáři tak opět demonstrovali, kdo je v jejich podniku pánem. Nikoli volené vedení, ale hlasitá klaka anarchosyndikalistů, jakýchsi zdivočelých levicových pseudoodborářů, která si Český rozhlas dávno zprivatizovala. Stejně tak, jako to učinili jejich souputníci z České televize. Trockij a Bakunin mohou jen tiše závidět.

Nejsilnější zbraní veřejnoprávních médií je pochopitelně obsah, který šíří – tedy zejména politický obsah vysílaného zpravodajství. To, jaké politické síly podporuje a propaguje, jaké dehonestuje a hanobí – ale i tzv. gate-keeping, tedy výběr obsahu zpravodajského politického vysílání, to o čem (a v jakém duchu) veřejnoprávní média informují a naopak to, o čem vůbec nereferují a nemluví, ale hlavně tzv. agenda-setting (nastolování agendy), kdy média přímo určují, o čem se ve veřejném diskurzu má a nemá mluvit.

Kdysi to natvrdo vyjádřil Václav Moravec v selfpromo na pořad Otázky Václaav Moravce. Doslova tam říkal: „Vážení občané, v dnešních Otázkách Václava Moravce se dozvíte, o čem se budete celý příští týden bavit.“ Něco tak drzého jsme snad neslyšeli ani z obrazovek totalitní státní televize.

Mezi nevolené a vlivné komponenty politického a ekonomického systému dále patří velké podnikatelské korporace, hlavně zahraniční či mezinárodní, velké politické neziskové (či spíše nepokrytě nátlakové) organizace napojené na veřejné rozpočty – a v neposlední řadě také určité orgány státní moci, jako jsou např. státní zastupitelství a některézpravodajské služby.

Všechny tyto subjekty v posledních letech, přestože jim to nikterak nepřísluší, vstupují aktivně do politiky a – často voluntaristicky a demonstrativně – ingerují do oblastí, které mají být doménou volených reprezentantů s přímým mandátem od občanů. Většinou tak činí v zahraničním zájmu.

V této souvislosti je také velice zajímavé, že když některý členský stát Evropské unie začne v rámci svého výsostného vnitrostátního práva činnost výše zmíněných subjektů zcela legitimně regulovat, okamžitě se stává terčem zájmu (a útoku) unijních orgánů a je s ním v Bruselu zahájeno sankční řízení.  Což nyní vidíme mj. na příkladech Polska, Maďarska, Rumunska či Slovinska.  

Každou bilanci se sluší završit aspoň krátkou prognózou. Podle toho, jak se dnes vládní koalice chová, lze usuzovat, že její bezohledné panování se bude rozrůstat i do výše uvedených kontextů. Vezměme jen média. Lze předpokládat, že vládní koalice bude usilovat o jejich totální ovládnutí. Odvolají Rady Českého rozhlasu a České televize jako celek (vymyslí si na ně jakékoli provinění, třeba jen neschválí nadvakrát výroční zprávy) a navolí si do nich své lidi. Třeba Piráti mají nezadaného personálu nadbytek, tak teď někdejší poslance, kteří nepřesvědčili o svých schopnostech voliče, usazují do křesel politických náměstků na ministerstvech – taková hanebnost, nadto v režii předsedy vlády, který nás tolik přesvědčoval, jak mu záleží na odbornosti a zkušenostech „nových“ politiků.

Nu a nové mediální rady otevřou ona média zcela dokořán a bez kontroly jednostranné politické propagandě vládnoucích elit. Jak se kdysi říkalo, Česká televize lže, jako když Rudé právo tiskne. Zřetelně se – pod státní a eurounijní kuratelou - vracíme k témuž. Smutná perspektiva.

Naše media nás tedy staví před zásadní otázku: chceme demokracii nebo samozvanou „občanskou společnost“? Protože demokracie samozvance nepřijímá.