Zejména jeho rozhodnutí učiněná v září 1938 a v únoru 1948 jsou mnohými jeho odpůrci a kritiky odsuzována, a mnozí jej proto obviňují ze zodpovědnosti za tragický vývoj Československa. Jeho obhájci naopak prezidentova rozhodnutí vysvětlují jako nevyhnutelná v mezních a kritických situacích republiky. Jsou též ale hledány jejich příčiny zejména v chybné politické koncepci, v nesprávných předpovědích, v přílišných diplomatických kalkulacích, v přehnaném politickém taktizování a uhýbání, v osobních vlastnostech a také v prezidentově nemoci.

Do roku 1948 – do posledního roku svého života i politické dráhy – vstupoval prezident Beneš podle jeho nejbližšího okolí s optimismem. Netajil se přáním, že nadcházející rok bude úspěšný a klidný, i když v něm měly proběhnout parlamentní volby. Byl přesvědčen, že se podaří odstranit zásobovací problémy, že dojde k mezinárodnímu i vnitropolitickému uklidnění, že není obava z války a že bude schválena nová ústava. Avšak vývoj v zemi již od prvních dnů roku 1948 směřoval jinam, domácí politické napětí nepolevovalo, naopak se stupňovalo a mířilo k vážné krizi.

Únorové rozhodnutí

Kritikové Benešova jednání a rozhodování v únoru 1948 mu nejvíce vytýkají, že souhlasil s demisí dvanácti ministrů tří nekomunistických stran – národně socialistické, lidové a slovenské demokratické, ačkoliv se v průběhu vládní krize několikrát vyjádřil, že ji nepřijme. Některé hlasy poukazovaly na to, že nevyužil všech možností své funkce a autority – ústavních či použití armády. Výsledek Benešova rozhodnutí však nebyl jen problémem šesti únorových dní a z tohoto úhlu též jednání všech zúčastněných politických sil. Je známo, že nejméně od poloviny roku 1947 stupňovali komunisté svůj mocenský tlak, a to ve všech oblastech života společnosti. Byla tu též otázka, zda v tehdejším Československu byla možnost komunisty zastavit či se jim účinně postavit, zda se zformuje taková politická síla. Je faktem, že nekomunistické strany ani jiné instituce takovou sílu nevytvořily. Jejich sbližovaní od léta 1947 se v podstatě dělo pouze ve formálním rámci s cílem dosáhnout úspěchu ve standardním politickém zápase, o mimoparlamentních prostředcích neuvažovaly či je odmítaly. Navíc v sovětské koncepci evropské politiky od poloviny roku 1947 nebylo pro nekomunistické strany v Československu místo, ostatně to prokazoval i tehdejší vývoj a osud nekomunistických stran v sousedních zemích střední Evropy. Pokud by se vytvořila či by existovala v Československu organizovaná protikomunistická síla, příslušela by prezidentovi určitá role, kterou by mohl využít proti komunistickému nástupu v Československu.

Je známo, že se dr. Beneš od podzimu 1947 ve vnitropolitických záležitostech angažoval a k seskupování potřebné politické síly se snažil přispět – výrazně se to ukázalo při volbě předsedy sociální demokracie v listopadu 1947. Jeho role v tomto procesu však zůstávala omezená. Benešova úloha výrazně narostla podáním demise ministrů a vyvoláním vládní krize 20. února. Jeho úloha se ukazovala jako rozhodující a klíčová, tak to alespoň chápali a po únoru 1948 vysvětlovali a komentovali představitelé odstupujících stran. I když záměr s demisí ministrů lze chápat jako pokus zastavit komunisty, bylo jeho výsledkem to, že demise nabídla komunistům možnost, respektive i záminku, aby ji proměnily v rozhodující mocenské střetnutí, ke kterému přinejmenším od podzimní krize 1947 na Slovensku směřovali.

Prezident Beneš bez podpory faktické a účinné protikomunistické síly vzdoroval tlaku komunistů pět dní. Svým politickým přátelům v podstatě poskytl dostatek času přinejmenším pro přípravy veřejného masového vystoupení nekomunistických stran. 25. února prezident pod obrovským nátlakem komunistů rezignoval a přijal Gottwaldovo řešení s doplněním vlády dle představ komunistů. Dr. Beneš ustoupil z obavy před vyhrocením sporu v otevřený a násilný konflikt ve společnosti.