Hrdinský čin jsem poté spáchal v místním Gerocentru, mám to jen přes ulici. Prostředí uklidňující, jednání přátelské. Ne však jako v hostinci s dotazem „Tak co si dáme?“ Výběr byl omezený. Příjemná bíle oplášťovaná dáma uchopila nástroj a vlídně se na mě usmála. Z očí jsem jí vyčetl “Klid, starouši, to bude jenom taková malá včelička!“ Byl jsem klidný. Jednou jsem na chatě odolal ataku vzteklého sršáně, a od tý doby na mě žádnej hmyz nemá. Bodnutí jsem ani necítil, i v oblasti zeštíhlení injekčních jehel došlo ke značnému pokroku; tato do mě spolehlivě nepozorovaně vpravila potřebné, tedy pár kapek modifikovaného nukleosidu. Po půlhodinovém nezbytném pozdržení pod odborným dohledem jsem byl takto obhospodařen vypuštěn do covidového lockdownu vstříc Mezinárodnímu dni žen. Veškeré negativní příznaky žádné.

Když mluvitelé hrají si na buditele

Avšak již po několika hodinách se mně přece jenom udělalo blbě, a to pěkně. To když jsem se v médiích začetl do příspěvků tří svých společenským významem nezpochybnitelných spoluobčanů a všeobecně známých mluvitelů (neplést s buditeli!) na společné téma ´vakcína´. Tedy konkrétně té vzniklé v laboratořích bezesporu věčně opilých ruských mužiků v nezbytných bílých pláštích. 

Z údolního městského parku na pražské čtyřce zvaného Jezerka se po čase opět důrazně ozval tamní divadelní principál a filmový princ v. v. Jan Hrušínský. Z nepříliš vzdálených Kavčích hor téže městské části se přidal exekutor fotbalových přenosů Jaromír Bosák, a z udržovacího zařízení pro vyčpělé a tím bezperspektivní politiky, ze senátního prostředí bývalých stájí Valdštejnského paláce zase Pavel Fischer. Všichni svorně řídíce se heslem ´Nemáš-li co chytrého říci, řekni to alespoň nahlas´.

Ale současně jsem je hned omlouval, už je prostě pálila pusa. Všechno inteligenti s patřičným vzděláním, světa či alespoň jeho prken znalí, dle mínění některých populární. Co je ale do herce, jenž nemá co psaného oddeklamovat. Do sportovního komentátora, když není skoro co hraného oreportovat. Co do politika, který má v senátu šanci vypustit vlastní myšlenku jenom v tam panujícím poměru 1:81; to pak má zákonitě výčitky, že si nezaslouží ani ten pouhý udržovací existenční základ 90 800 Kč.

Sajrajt tuším hnusný, jenž svět otráviti se chystá!

Z míst, o nichž historie vypráví, že se do tamní studánky z Vyšehradu vydávala ráchat kněžna Libuše (dodnes na připomínku zachována ulice U Libušiných lázní), načež ve vodě chladné měla vidiny, jež poté formulovala do známého celonárodního prohlášení „Město vidím veliké,“ atd.

Podobnými vidinami, tentokrát ovšem jenom do nejbližší budoucnosti zahleděnými, v prostředí Jezerky trpí i zdejším magickým ´geniem loci´ zcela zmámený současný nájemce bývalé usedlosti. Svou odvážnou představu ovšem jako věštbu pro jistotu vložil do úst jednoho ze svých nejoblíbenějších prezidentů těmito slovy, řka: „Takže, aby bylo jasno: my teď draze nakoupíme, přivezeme vakcíny do Ruzyně, a až proběhnou všechny platby včetně provizí, tak se ten sajrajt vylije do kanálu. Jenom blbec by si myslel, že to s ruskou vakcínou někdo může myslet vážně.“

Nevšední řešení zapeklité vnitropolitické situace, byť ne originální, protože podobné vylévání do kanálu už tady v minulosti bylo. Hned mě napadlo, což ten námět tvůrčím způsobem rozvinout do vtipné aktuální ideově antirusácky zaměřené agitky, která bude určitě na Kavčích horách pasovat do kdejaké reklamní přestávky? A coby dup jsem také začal pracovat na scénáři. Vypadalo by to asi takhle: v Praze Na Výtoni pod Vyšehradem (právě tam, kde sídlila legendární kněžna), na náplavce pod železničním mostem, rozkročen stojí hlavní hrdina snímku (jistě, ex-princ), jenž po vzoru svých hollywoodských kolegů z doby americké prohibice ideově motivován sekerou rozbíjí dřevěné soudky s nápisem Made in Rusland, z nichž do soutoku nečisté Vltavy s ještě méně čistým Botičem vytéká sajrajt, ve světě všeobecně známý a vyhledávaný jako Sputnik V. A když je vycákáno, spěšný návrat zase domů proti proudu Rio Botičo až do Michle k Jezerce.

Čerstvá vzpomínka události z období prenatálního

Z velkého vápna, odkud se do éteru pravidelně line nelibozvučná čeština, z pracovního prostředí hroťáků realizujících parádní trestňáky či presujících střeďáků, se přihlásil poeta zeleného pažitu JAROMÍR BOSÁK. Ani jemu existence ruské vakcíny, z níž nejsou na Západě tamní farmaceutičtí giganti a politici logicky nadšení, nedá spát, případně způsobuje těžké sny. Rozhodl se to, z dosud neznámých důvodů, dát na vědomost lidu a potažmo i Pražskému hradu následujícím tweetem:

„Miloš Zeman nám milostivě dohazuje Sputnik. No, já nevím, ale se Sputnikem měla co do činění už jistá Lajka. A taky to pro ní nějak nedopadlo, pokud se pamatuju. Nechci skončit jako Lajka, takže i když se půjdu očkovat v prvním možném termínu, Sputnik to vážně nebude.“

Sputnik je v ruštině nejen družice, ale i souputník, spolucestující, společník, životní druh, manžel. Světem protáhlý jazykově vybavený sportovní komentátor si však dal tento termín pouze do souvislosti s psíčkem, jemuž bude lidstvo jistě navždy vděčné. Je to však pouze věc mluvitelova všeobecného rozhledu, námi demokraticky respektovaná, takže s tím stejně nic nenaděláme.

Nuže pane kolego, něco vám prozradím

Já si nešel pro vakcínu s tím, že si budu vybírat (například podle prezidenta země, v níž se vyrábí) a disciplinovaně jsem nastavil rameno té, která mi byla nabídnuta. Byla jí Moderna z Bostonu, tedy americká. Ze země, kde již v červnu 1948, tedy plných devět let před Lajkou, s výčitkami položili na oltář vědy jiného živého a pojmenovaného tvora, opičáka Alberta druhu Makak rhesus. Neboli taky pro něj to všechno ´nějak nedopadlo´.

Já bych však za podobných lidstvo ohrožujících okolností nikdy tak pitomou zpolitizovanou záminku nepoužil, i když připomenuté dramatické pionýrské lety obou živých tvorů vstříc vesmíru pamatuji. Natož abych poté o svém statečném postoji, míněna důvěra americké vakcíně, zatweetoval prezidentu Bidenovi. A pokud budete, pane sportovní vyprávěči, zase někdy někde někomu tvrdit, že si smutný osud psíka pamatujete, byť jste se narodil až osm let poté, dejte pozor, aby se vám nevysmáli. Každopádně nebojte, vy jako Lajka neskončíte, i když to lísání ke kavčímu páníčkovi už vám asi zůstane.

Komu je senátu málo, v apatyce nekoupí

Nad zmíněnými vysoce svou odvahou, hraničící se sebeobětováním, ční PAVEL FISCHER, neb on jediný v sobě přechovává odvahu pomýšlet na Pražský Hrad, na nějž prvně jmenovaný z rokliny od Libušiných lázní vůbec nedohlédne, a druhý z Kavčích hor jenom obtížně.

Chápu sice, že evropsky západně orientovaný politik a na ony končiny citově i rozumově zafixovaný diplomat, velvyslanec ve Francii a Monaku, nositel tamních řádů Sv. Karla a Čestné legie, nebude propagovat ausgerechnet ruskou vakcínu. Ale proč si to, sakra, nenechá pro sebe? Proč své ideologií podložené soukromé animozity, dokonce prostřednictvím dopisu prezidentské kanceláři, vytrubuje národu? Proč vzdělaný člověk (mj. École Nationale d'Administration), jehož zřejmě nadále nepřestává svrbět zadnice při představě sametové prezidentské sesle (v jejíž blízkosti se coby Havlův poradce léta v úkloně ochomýtal), dělá ze sebe v oblasti naprosto nediplomatické celonárodního pablba?

Ale co naděláme, že? Jsou to přece jenom naši spoluobčané, musíme to s nimi vydržet a všechny ze svých peněz i nadále existenčně zajišťovat. Maximálně jim můžeme, nejlíp jednou denně, i v této době všeobecné užvaněnosti připomínat platnost přísloví ´Mluviti stříbro, mlčeti zlato´. Ať již na divadelních prknech, od zelených pažitů fotbalových a golfových či od senátního pultíku a z rozličných pódií.

Jiří Macků

Článek vyšel na webu krajskelisty.cz, publikováno se souhlasem autora.