Hrdinský čin jsem poté spáchal v místním Gerocentru, mám to jen přes ulici. Prostředí uklidňující, jednání přátelské. Ne však jako v hostinci s dotazem „Tak co si dáme?“ Výběr byl omezený. Příjemná bíle oplášťovaná dáma uchopila nástroj a vlídně se na mě usmála. Z očí jsem jí vyčetl “Klid, starouši, to bude jenom taková malá včelička!“ Byl jsem klidný. Jednou jsem na chatě odolal ataku vzteklého sršáně, a od tý doby na mě žádnej hmyz nemá. Bodnutí jsem ani necítil, i v oblasti zeštíhlení injekčních jehel došlo ke značnému pokroku; tato do mě spolehlivě nepozorovaně vpravila potřebné, tedy pár kapek modifikovaného nukleosidu. Po půlhodinovém nezbytném pozdržení pod odborným dohledem jsem byl takto obhospodařen vypuštěn do covidového lockdownu vstříc Mezinárodnímu dni žen. Veškeré negativní příznaky žádné.

Když mluvitelé hrají si na buditele

Avšak již po několika hodinách se mně přece jenom udělalo blbě, a to pěkně. To když jsem se v médiích začetl do příspěvků tří svých společenským významem nezpochybnitelných spoluobčanů a všeobecně známých mluvitelů (neplést s buditeli!) na společné téma ´vakcína´. Tedy konkrétně té vzniklé v laboratořích bezesporu věčně opilých ruských mužiků v nezbytných bílých pláštích. 

Z údolního městského parku na pražské čtyřce zvaného Jezerka se po čase opět důrazně ozval tamní divadelní principál a filmový princ v. v. Jan Hrušínský. Z nepříliš vzdálených Kavčích hor téže městské části se přidal exekutor fotbalových přenosů Jaromír Bosák, a z udržovacího zařízení pro vyčpělé a tím bezperspektivní politiky, ze senátního prostředí bývalých stájí Valdštejnského paláce zase Pavel Fischer. Všichni svorně řídíce se heslem ´Nemáš-li co chytrého říci, řekni to alespoň nahlas´.

Ale současně jsem je hned omlouval, už je prostě pálila pusa. Všechno inteligenti s patřičným vzděláním, světa či alespoň jeho prken znalí, dle mínění některých populární. Co je ale do herce, jenž nemá co psaného oddeklamovat. Do sportovního komentátora, když není skoro co hraného oreportovat. Co do politika, který má v senátu šanci vypustit vlastní myšlenku jenom v tam panujícím poměru 1:81; to pak má zákonitě výčitky, že si nezaslouží ani ten pouhý udržovací existenční základ 90 800 Kč.

Sajrajt tuším hnusný, jenž svět otráviti se chystá!

Z míst, o nichž historie vypráví, že se do tamní studánky z Vyšehradu vydávala ráchat kněžna Libuše (dodnes na připomínku zachována ulice U Libušiných lázní), načež ve vodě chladné měla vidiny, jež poté formulovala do známého celonárodního prohlášení „Město vidím veliké,“ atd.