Za posledních šest let se výdaje na obranu ze státního rozpočtu zvýšily o 44 mld. korun, tedy na dvojnásobek. A během dalších tří let vláda plánuje ještě zvýšit výdaje z letošních zhruba 90 mld. korun o dalších nejméně 50 – 60 mld. korun. Jenom v návrhu rozpočtu na rok 2023 vláda navrhuje navýšení výdajů na zbrojení o více než 20 mld. Kč (nárůst cca o 24%). 

Přitom v nové členské zemi NATO, Finsku, se obranné výdaje trvale pohybují pod hranicí 2% HDP (stanovené na summitu NATO ve Walesu v roce 2014) už od 60. let minulého století. Finsko se totiž na rozdíl od současné české vlády nezaměřuje prioritně na výši vojenských výdajů, ale na získávání vojenských schopností. A obranné výdaje představují pouze prostředek k získávání konkrétních vojenských schopností. A samozřejmě, získávání těchto schopností lze pořídit i levně. Shrnu-li to, není žádný problém utrácet za zbrojení jakékoliv horentní sumy, což samo o sobě však ještě neznamená významné zvyšování bojové připravenosti ozbrojených sil. Není vyloučen ani scénář, kdy zbrojní výdaje rostou, ale reálná bojová připravenost jednotek spíše klesá.

Korunu tomuto rozpočtovému tsunami vojenských výdajů zasadila v Česku uvažovaná výměna švédských Gripenů, jež nám Švédsko nabídlo k pronájmu na další období zdarma, za koupi 24 ks letounů F-35, které jsou známy technickými i koncepčními problémy. V současné době 14 českých Gripenů vykonává hlídkovou misi kromě Česka také nad čtyřmi dalšími státy.

Nejnižší částka, která byla v souvislosti s nákupem dvou letek letounů F-35 zmíněna, začíná na 60 mld. korun.

Vládu přitom vůbec netrápí, že podle studií zhruba jen 1 - 2 branci z 10 jsou schopni splnit výkonnostní limity fyzické připravenosti, i když ty už několikrát byly oproti minulosti změkčovány. Budeme tedy mít letadla, drony, tanky, obrněná vozidla a spoustu dalších zbraní, ale nemusíme mít fyzicky bojeschopnou armádu.

Nejen to. Vláda svou rozpočtovou politikou obecně ohrožuje fyzickou zdatnost a zdraví celého národa. V posledních třiceti letech patří Česko v rámci Evropy k zemím s nejnižší podporou sportu a volnočasových pohybových aktivit všech věkových generací.

Byť Evropská unie již nejméně od roku 2008 apeluje na členské státy, aby zvyšovaly podporu sportu a volnočasových pohybových aktivit.

Fialova vláda nastavila v této oblasti významný zpětný chod, bez ohledu na následky. A do budoucna připravuje časovanou bombu v podobě pohybově negramotného a tudíž v Evropě konkurence neschopného národa.

V roce 2016 schválila Sobotkova vláda vládní koncepci Sport 2025. Ta předpokládala výdaje na sport ze státního rozpočtu ve výši 1% celkových výdajů tohoto rozpočtu (v cenách roku 2022 by to bylo 19 mld. Kč.). V minulém volebním období se vláda postupným navyšováním výdajů přiblížila hranici 0,5% celkových výdajů SR, avšak Fialova vláda radikálním snížením výdajů na sport a pohybové aktivity ve státním rozpočtu na rok 2022 i v návrhu rozpočtu na rok 2023 znovu propadla v rozporu s vládní koncepcí Sport 2025 při financování výdajů na sport a pohybové aktivity k hranici 0,3% celkových výdajů státního rozpočtu. V absolutních hodnotách se jedná o pokles o více než 25% a vládní výdaje na sport v letech 2022 a 2023 patří k nejnižším od roku 1989 (v cenách 2023).

Sportovní organizace to okamžitě poznaly na objemech peněz v programech, které vypisuje Národní sportovní agentura. Toto snížení rozpočtových výdajů státu je pro české sportovní prostředí likvidační. Ani v předchozích třiceti letech si sportovní jednoty a kluby nijak zvlášť nevyskakovaly, tedy pokud jde o finanční stránku věci. Ta byla ještě zdevastována ztrátami z období covidových lockdownů. A nyní je devastována pádící inflací, zejména kontrole se vymykajícím růstem energií. Velké části, obávám se, že většině klubů a jednot bude hrozit ekonomický debakl. Se všemi dopady v oblasti zdravého stylu života společnosti.

Připomenu jen, že 91% všech sportovišť v majetku sportovních spolků vzniklo před rokem 1990. Z toho polovina už před rokem 1960. Mezi lety 1991 – 2000 vzniklo pouhých 6% nových sportovišť v majetku sportovních spolků. Mezi lety 2001 – 2010 už jen 3% a po roce 2010 téměř žádné.

Průměrné stáří sportovišť dosahuje téměř šedesáti let. Jejich stav je pochopitelně ve většině případů problematický a v mnoha případech neudržitelný, ba často i hygienicky závadný.

Macešský vztah státu ke sportu museli v posledních třiceti letech nahrazovat v mnoha případech obce, často však sami členové klubů a jednot z vlastních kapes. To pochopitelně nestačilo. Takže dnes se odhaduje vnitřní dluh stárnoucího majetku sportovních klubů a jednot na více než 40 mld. Kč. Představa, že kluby budou řešit nedostatek financí zvyšováním členských příspěvků, je z jiného světa. Statistiky ukazují, že již každé čtvrté dítě neprovozuje pravidelně sport či volnočasové pohybové aktivity, protože si to jejich rodiče nemohou finančně dovolit-.

Další zdražování členských příspěvků by doslova vyhnalo ze sportovních klubů a jednot další statisíce dětí.

Zejména děti tráví násobně delší čas ze svého volného času u televize či počítače nežli pohybovým aktivitám. A nedostatek pohybu samozřejmě koreluje s výskytem obezity a nadváhy dětí.

Od roku 1995 klesla délka pohybových aktivit mládeže v Česku z tří hodin na 45 minut denně. Ukazují to četné studie HBSC, CEBR ad. Zejména z těchto studií jsem používal údaje zmíněné v tomto článku.

Podle studie CEBR (Centrum výzkumu pro ekonomiku a obchod) z roku 2015, vykazuje česká populace nejvyšší procentní zastoupení osob s BMI indexem vyšším než 25 (nadváha a obezita) ze všech více než 50 zemí Evropy. A to až 66%.

Stát vynakládá na zdravotní péči o jedince s nadváhou o 30% více než na jedince s normální tělesnou hmotností. VZP vynakládá na léčbu jednoho obézního jedince 100 tisíc korun za rok.

Podle studie CEBR je zřejmé, že asi půl milionu Evropanů ročně umírá důsledkem pohybového nicnedělání a v tom případě jsou nejčastější příčinou úmrtí nemoci pohybového ústrojí, cukrovka, infarkt, ischemická choroba srdeční, ateroskleróza, cévní choroby mozku a onkologická onemocnění. Nemluvě o tom, že kromě těchto problémů mají lidé s nízkými pohybovými aktivitami také častější psychosomatická onemocnění, poruchy nálad a úzkosti, což také stojí státní rozpočet nějaké peníze.

Studie ukazují, že v EU je pohybově neaktivních zhruba 26% dospělých, což v konečném důsledku způsobuje až desetinu celkových úmrtí. V Česku, podobně jako ve Velké Británii, je procento zemřelých v souvislosti s pohybovým nicneděláním podstatně vyšší, téměř 16%.

Ve výčtu alarmujících statistických údajů by bylo možné pokračovat, já se ale soustředím jen na rozpočtové aktivity současné vlády. Vláda, zřejmě z důvodu ideologické předpojatosti předpokládá, že sportovní a pohybové aktivity jsou soukromou záležitostí každého občana. A naopak, naprosto nepřiměřeně hodlá zvyšovat zbrojní výdaje bez ohledu na to, jaké důsledky to bude mít. V oblasti sportu to bude znamenat vážné, ba existenční problémy zdrcující většiny českých klubů a jednot. V souvislosti s tím také snížení dostupnosti sportovních aktivit pro lidi ze všech věkových skupin. Zdravotní stav českého obyvatelstva se tak bude ještě dále zhoršovat. Opravdu to chceme?

Text byl publikován v sobotu 15. října na stránkách MFDNES.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele