Mluvčím těchto „odborářů“ byl jakýsi Kozelka, který pak za odměnu markýroval jakousi práci v odborech (samozřejmě dobře placenou) až do konce svého života. A ve vrcholu únorové krize se dožadoval, aby prezident Beneš přijal demisi ministrů nekomunistických stran. Prezident Beneš opáčil: „Nejsme tak daleko, aby o tom, kdo bude ve vládě, rozhodovala ulice“. Tím mise této nátlakové skupiny skončila. To, že únorová krize skončila vítězstvím komunistů, bylo přesto dáno především mobilizací ulice, které nekomunistické strany nebyly schopné čelit.

Současná vládní moc jde na věc podobným způsobem. Volební akce před druhým kolem prezidentské volby, které pořádal A. Babiš, napadaly gerilové bojůvky milionchvilkařů. A to tak důsledně, že A. Babiš musel dva závěrečné mítinky zrušit. Napadat mítinky politických soupeřů je něco, co se v demokratických zemích neděje. Možná bývá tolerováno jen napadání volebních či jiných mítinků úplné krajní pravice anebo fašistů. To se snad ještě dá pochopit, pokud de facto organizátoři takových mítinků sami často vyhrožují násilím vůči svým politickým oponentům.

Ale studenti mé alma mater, Vysoké školy ekonomické, kteří svolali ve středu v poledne protestní shromáždění proti docentu Miroslav Ševčíkovi, děkanovi Národohospodářské fakulty VŠE, vlastně chtěli jít stejnou cestou, jakou šel kdysi neblaze proslulý a dnes zcela zapomenutý Kozelka. A jakou šli před nedávnem také milionchvilkaři. Za pár dní by možná titíž studenti chtěli protestovat proti navyšování plateb za ubytování na kolejích…