Od počátku První čs. republiky vlastně až do února 1948 měla lidová strana ve svém čele jediného předsedu – Jana Šrámka. Jan Šrámek byl katolickým knězem, který dal své straně křesťansko-sociální zaměření, takže po celou dobu První čs. republiky byla centristickou stranou a zúčastnila se práce všech československých vlád.

Za První čs. republiky byli lidovci především stranou politického katolicismu, obhajovali v pro ně složité situaci zájmy katolické církve a katolických věřících. Zejména v počátcích První čs. republiky to pro ně bylo velmi složité, neboť katolická církev byla vnímána jako jeden z pilířů rakousko-uherské monarchie. Po únoru 1948 došlo také v lidové straně k úplnému zvratu poměrů a do čela strany se dostali funkcionáři, kteří byli ochotni spolupracovat s KSČ.

Strana přežila v národně-frontovní rezervaci až do roku 1989 a měla bezprostředně po sametové revoluci velké politické ambice, stát se českou CDU. Předseda lidové strany Bartončík byl ovšem den před parlamentními volbami denuncován dnešním předsedou Ústavního soudu Rychetským veřejně, jako údajný agent StB. Že to bylo v rozporu s volebním zákonem a s jakoukoli slušností, etikou, to už vcelku nikoho nezajímalo.

Lidovci se stali, byť se slušným volebním výsledkem, o kterém se dnešní lidové straně nesní, opoziční stranou. Do čela strany se však vkrátku dostal výrazný politický talent, Josef Lux, který postavil lidovou stranu opět na nohy a dostal ji v roce 1992 po volbách do Klausovy vlády, v níž hrála poměrně významnou roli. Ve vládě strana vydržela až do konce roku 1997.

V roce 1998 po mimořádných volbách lidovci odmítli nabídku předsedy ve volbách nejsilnější strany, ČSSD, M. Zemana, aby spolu s Unií svobody vstoupili do jeho vlády. Nebo spíše do jím sestavené vlády, ve které se mohl Josef Lux stát dokonce ministerským předsedou.

Do vlády však lidovci vstoupili až v roce 2002 s vítěznou ČSSD a s oslabenou Unií svobody. Špidlova vláda se ovšem opírala o nejtěsnější možnou většinu v poslanecké sněmovně. Ale lidovci vydrželi ve vládě po celé čtyři roky, přes všechny poryvy větru, až do jejího konce v roce 2006 za mého předsednictví.

V čele lidové stran se tehdy vystřídalo několik osobností: Jan Kasal, Cyril Svoboda a Miroslav Kalousek. Po odchodu M. Kalouska, který se stal ministrem financí ve výrazně pravicové Topolánkově vládě na počátku roku 2007, z lidové strany, se po ustavení nové strany TOP 09 přesunuli do této politické formace nejen konzervativní lidovečtí funkcionáři vedení Kalouskem, ale také část voličů.

Ve volbách do sněmovny v roce 2010 proto lidová strana vedená C. Svobodou, nepřekonala 5% hranici nutnou pro vstup do sněmovny. Zdálo se, že s lidovci je politický konec, ale strana měla stále ještě několik senátorů a to byl určitý základ pro její obnovu. Tu uskutečnil nový předseda Pavel Bělobrádek, se kterým se KDU-ČSL na podzim 2013 dostala opět do sněmovny a stala se součástí vládní koalice a byla zastoupena svými ministry v Sobotkově vládě. Nicméně v dalších sněmovních volbách o čtyři roky později na podzim roku 2017 byli lidovci oslabeni, získali méně mandátů a zůstali v opozici.

Pavel Bělobrádek, zřejmě nejzajímavější osobnost současné lidové strany, vzhledem ke svým zdravotním problémům následně odešel z funkce předsedy strany. A před rokem byl zvolen předsedou strany poslanec Marek Výborný. Řekněme otevřeně, že M. Výborný výrazným předsedou strany nebyl. Lidová strana neumí být v opozici. Předkládání eventuálních radikálně-opozičních návrhů je u tohoto politického subjektu spíše konzervativní povahy vnímáno vždy jako přehnané. Prostě lidová strana není stranou protestu. Předseda Výborný ovšem končí z osobních důvodů, aby se po náhlém úmrtí manželky mohl věnovat rodině.

O víkendu se tři vlivní funkcionáři lidové strany utkají o předsednické křeslo. Dva z nich – Jan Bartošek a Tomáš Zdechovský – jasně směřují ke spolupráci v rámci pravice, především s ODS. Přitom právě objetí s ODS v letech 2007 – 2009, přispělo k tomu, že lidovci vypadli z poslanecké sněmovny. Marián Jurečka přistupuje k politické výzvě, kterou by bylo zvolení předsedou KDU-ČSL, mnohem pragmatičtěji. Ukázal již v minulosti, že se dokáže dohodnout i s Andrejem Babišem. Lidovci jsou ovšem ve velmi složité situaci. Řada průzkumů nesmlouvavě ukazuje, že se pohybují kolem kritické 5% hranice a mohou tak v příštích volbách do sněmovny dopadnout stejně, jako v roce 2010.

Tato strana zkrátka potřebuje nový drive a zejména nového, ale velmi aktivního a průbojného předsedu. Stranická elita se z řady, zřejmě i dobrých důvodů (tedy ze svého hlediska dobrých), staví proti případné kandidatuře Jiřího Čunka na pozici předsedy své strany. Jiří Čunek je dnes zralým politikem, velmi dobrým hejtmanem Zlínského kraje, který je schopný uskutečňovat velmi pragmatickou politiku. Zdá se ale, že ani blízkost možnosti propadu strany do neparlamentní pozice není zas takovou hrozbou, která by elitu a matadory lidové strany přinutila uvažovat o Jiřím Čunkovi coby předsedovi.

Pokud se lidovcům na tomto sjezdu volba předsedy nepodaří, respektive nový předseda nebude schopen vytáhnout svou stranu z nebezpečného pásma sestupu, budou jejich problémy pokračovat až do sněmovních voleb a po volbách pak nastanou ještě větší.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele