Ještě před šesti lety, při desátém výročí počátku její vlády jsem ve své článku příliš neviděl možnost plného srovnání formátu kancléřky Merkelové s jejími velkými kancléřskými předchůdci. Na rozdíl od svého tehdejšího vyjádření si dnes ale nemyslím, že „za většinou z nich“ zaostává. Prostě patří mezi vynikající německé kancléře. Její styl práce byl a je velmi efektivní. Pravděpodobně efektivnější než u většiny z jejích předchůdců. To je možná způsobeno nejen její vysokou inteligencí, ale také schopností rychle vstřebávat nové poznatky a dělat správnou analýzu a syntézu nejrůznějších jevů ve společnosti. Je prostě původním povoláním vědkyně. A myslím, že to byla dobrá průprava pro její práci. Nechci zdaleka podceňovat rozsah problémů, pozici a složitost činnosti německého kancléře před čtyřiceti, padesáti či šedesáti lety. Ale s výzvami a složitostí problematiky, s níž se setkávala kancléřka Merkelová po šestnáct let, se to prostě srovnávat nedá.

Její politický styl byl efektivní i v tom, že si po celou dobu svého působení dokázala udržovat stabilní vysokou podporu veřejného mínění pro sebe a dlouhou dobu i pro svou stranu, CDU. Až v posledních měsících CDU strádá a ztrácí podporu veřejnosti, což je způsobeno jednoznačně chybami a postupem presumptivního spolkového kancléře za CDU/CSU, Lascheta, ve volební kampani. Díky těmto chybám a díky vitalitě lídra SPD Scholze klerikální strany zřejmě prohrají nedělní volby do Bundestagu. Může se lehce tát, že příští vládní koalici povede sociální demokrat. Ale ani v případě Scholze nebude možné, pokud se stane spolkovým kancléřem, očekávat diskontinuitu s politickým stylem kancléřky Merkelové.

Německo díky reformám předchůdce Merkelové, G. Schrödera, na které Merkelová obratně navázala, skvěle přestálo krizi let 2008 a 2009. Až do pandemie zaznamenávalo slušný hospodářský růst a dosáhlo až na neuvěřitelných 4,5% nezaměstnaných. A už před lety se dostalo do přebytkového státního rozpočtu. Díky tomu rostly mzdy i důchody a zvyšovala se životní úroveň širokých vrstev německého obyvatelstva.

V zahraničních vztazích, zejména v rámci Evropy, se kancléřka snažila strategicky navázat na Bismarckovu koncepci mezinárodních vztahů, uplatněnou po sjednocení Německa v roce 1871. Bismarck dalších dvacet let svého kancléřství po roce 1871 udělal vše pro to, aby silné a sjednocené Německo, zdaleka nejsilnější a rychle rostoucí evropská mocnost, nebudilo znepokojení dalších evropských mocností. A aby Německo bylo zúčastněno vždy v té nejsilnější velmocenské alianci na evropském kontinentu. Respektive, aby se nedostalo do obklíčení nepřátelských velmocenských uskupení v souhrnu silnějších států. Bismarckovi nástupci ke škodě Evropy a celého světa však změnili německou politiku a přivedli Německo dvakrát do světových válek, které prohrálo.

Německá zahraniční politika se dnes opírá o úzké spojenectví se Spojenými státy a v rámci Evropy o dlouhodobou strategickou spolupráci (už od časů Adenauera a de Gaullea) s Francií. Německo se pokoušelo také v rámci východní Evropy o úzkou spolupráci s Polskem, které je nejsilnějším státem na východě EU. Bohužel, tento stavební kámen politiky Merkelové se po příchodu konzervativně-nacionální polské vlády dále nerozvíjel.

Merkelová se pokouší, což vyžadovalo, s ohledem na Američany, velmi náročné manévrování, i o realistickou politiku ve vztahu k Rusku. Dlouhá léta měla korektní vztahy s V. Putinem a pravděpodobně vrcholným dílem těchto dvou státníků byla výstavba nového plynovodu Nord Stream II. Tento plynovod spojí k intenzivnější spolupráci Rusko s Německem a tedy s celou Evropskou unií.

Merkelová zkrátka dělala mezinárodně-politicky vše pro bezpečnost Německa a jeho občanů. Její snahou také bylo, aby Německo plýtvalo co nejméně silami při svých zahraničních vojenských angažmá. Prostě, dnešní Němci neválčí, ale obchodují a investují po celém světě.

V současné době zůstává velkým problémem, jehož zvládnutí předává Merkelová svým následovníkům, pandemie. Německo s pandemií není zdaleka vyrovnáno, ale covid-19 neudělal v Německu takové škody jako v řadě jiných států. Tak tomu bylo i díky racionálnímu postupu bývalé vědkyně Angely Merkelové, coby kancléřky.

V roce 2015 vyslyšela Merkelová požadavky kapitánů německého průmyslu, jejich poptávku po nových pracovních silách a pustila do Evropy uprchlíky. Kancléřka v této věci opustila svou tradičně opatrnou politiku a zdálo se, že přecenila své možnosti síly. Integrovat v Německu milion uprchlíků z jiných kultur a s velmi rozdílnou vzdělanostní úrovní během velmi krátké doby, bez tenzí ve společnosti, prostě není možné. Ale i tentokrát, zdá se, díky uvolnění obrovských finančních zdrojů a uplatnění tradiční vysoké úrovně německé organice se zdá, že v Německu problém imigrace je v zásadě vyřešen. Tedy v zásadě. Na východě Německa, podobně jako v postkomunistických státech střední a východní Evropy, imigrace nadále zůstává problémem. Byla to zkrátka největší chyba vládnutí A. Merkelové, coby německé kancléřky.

Nicméně, i když Merkelová odchází během krátké doby z německého kancléřství, není vyloučeno její další pokračování v politice poté, co si odpočine. Po šestnácti letech v pozici spolkové kancléřky má na odpočinek plné právo.

Merkelová je nyní zdaleka nejpopulárnějším německým politikem a myslím, že její popularita se bude ještě zvyšovat s přicházejícím časem. Je jistě zajímavé, že nikdy za celých dlouhých šestnáct let kancléřství nebyla předmětem nějaké aféry či něčeho podobného.

Jiří Paroubek

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.