Většina těch vážně nemocných, jež zaměstnávají oddělení JIP a ARO nemocnic, jsou lidé, kteří nepodstoupili očkování. Ba můžeme říci, že jsou to lidé, kteří se vyhýbají očkovaní vakcínami proti covid-19. Přitom vakcíny, kromě respirátoru, jsou vlastně tím nejefektivnějším opatřením, které může zabránit rozšiřování této nemoci.

Když jsem viděl na tiskové konferenci po zasedání vlády premiéra Babiše, který říká, že vláda nerozhodla o způsobu řešení narůstajících počtů onemocnění na koronavirus, a že rozhodne o tom, jak bude postupovat, až ve čtvrtek, připadalo mi to velmi podivné.

Stejně tak podivné mi ovšem připadalo, když jsem v neděli v TV Příma slyšel budoucího ministra Fialovy vlády, M. Baxu (naštěstí ne budoucího ministra zdravotnictví), jak uvažuje nahlas o tom, co by se mělo dělat se zvyšujícími se počty nemocných na covid-19. Vůbec přitom nevypadal vzrušeně. Situace se mu zřejmě nezdá být dramatická. A tak žvanil o tom, jak je potřeba vlastně zachovat individuální svobody lidí a tedy, že se to tak nějak vyřeší samo.

Chápu adepta na ministra kultury, že nemusí být zrovna odborníkem na pandemie, ale něco v tomto směru už by snad za téměř dva roky měl o průběhu pandemického onemocnění vědět. V podobné situaci jako dnes jsme totiž byli někdy na přelomu srpna a září minulého roku, kdy náhle a jakoby z ničeho nic začínaly růst počty nemocných, ale co bylo znepokojivé, byly predikce nemocných v příštích týdnech a měsících, pokud se neudělají vůči pandemii tvrdá opatření. Tehdy to bylo selhání především A. Babiše, který nechtěl několik týdnů před krajskými a senátními volbami jitřit veřejnost. Ta podlehla uspokojení, že vlastně s úspěchem zdolala jarní, první vlnu pandemie. Ale s pandemiemi se to má tak, že se tak úplně nikdy neví, kdy skončí. Podobné to ostatně bylo s epidemiemi moru či černých neštovic ve středověku.