Prostě politika a diplomacie v určitém okamžiku selhaly a věci se daly do pohybu válečnou cestou. Nechci se příliš zabývat tím, jestli je prezident Putin šílenec a jeho spolupracovníci partou pretoriánů, která jen přisazuje a stupňuje problémy, jež on vytváří. Alespoň takový obraz se objevil v posledních dvou dnech v českých mainstreamových médiích. V tuhle chvíli nemá ani smysl dělat hlubší rozbory nastalé situace, hledat příčiny, ani hledat cesty ze současné krize. Tolik informací o situaci nemám.

Jednalo se celou řadu týdnů o možném kompromisu mezi Ruskem a Západem a věci se vůbec neposunovaly. Nikdo neměl zájem udělat kompromisní řešení, nabídnout druhé straně kompromisní, rozumné východisko.

Dnes se zdá být jisté, že Rusko vojensky ovládne ruskojazyčné regiony Luhansk a Doněck na východě Ukrajiny. A možná bude v pokušení jít dál. Možná po řeku Dněpr a možná až na samotné hranice Ukrajiny.

Chci se spíše zaměřit na ekonomické aspekty současné situace. V předchozích týdnech při komentářích různých "kremlologů" typu Dvořáka, oblíbeného to spíkra ČT, a podobných lidí, mi vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. Rusko prý je ekonomicky rozvrácené, vratké, jen do něj fouknout a zhroutí se jako domeček z karet. Teď už se tu a tam objevuje i v českém mainstreamovém tisku informace o tom, že devizové rezervy Ruska jsou přes 600 mld. dolarů a díky růstu cen plynu, ropy, ale také pšenice, jíž Rusko vyváží každoročně 25 – 30 milionů tun, se tyto devizové rezervy Ruska dále zvyšují. Státní dluh Ruska je na úrovni 18% HDP. Jinak řečeno, pokud by Rusko ze svých rezerv a z  dalších rezerv uložených v Ruské národní bance, zaplatilo své zahraniční závazky, ještě stále by mu obrovské sumy devizových rezerv zůstávaly... Toť fakta.

Ruská armáda, jak se zdá, se v konfliktech, jichž se zúčastnila v posledních letech (Sýrie a předtím na Kavkaze) mnohému naučila. Je to akceschopná armáda, kterou nelze v žádném případě podceňovat, ale která je pochopitelně násobně slabší, nežli jsou ve svém souhrnu armády zemí NATO.

Úvahy některých evropských politiků, trapným kašparem v tomto směru je u nás zejména senátor Fischer, že je možné Rusko odstřihnout od zúčtovacího systému SWIFT, jsou naprosto šílené.

To je jako kdybych ve svém obchodě řekl, že vyřazuju z provozu svou pokladnu a končím s platbami. Nutně bych také musel skončit s prodejem zboží. A tak by utnutí SWIFTu znamenalo uzavření kohoutků plynu z Ruska do Evropy....To chceme? Chceme násobně vyšší ceny energií, tepla, chleba, pečiva, prostě skoro všeho.

Kromě toho by vyřazení Ruska ze systému SWIFT znamenalo okamžitý pokles hodnoty evropské měny euro k dolaru. Prostě, v politice a ekonomice neexistují jednoduchá řešení. Velká část sankcí poškodí spíše jejich iniciátory. Tedy nás.

Rusko je na sankce zvyklé. A tak pokud budou sankcionováni jeho poslanci Státní dumy, Putina to jistě nezarmoutí, spíše naopak.

Teď jde o to, aby konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou netrval dlouho. Aby byl ukončen nejlépe během několika
dní. A obě strany zasedly např. za pomoci Maďarska či Německa anebo Běloruska k jednacímu stolu. Ta cena, kterou Putin bude za jednání chtít, tedy pokud bude vojensky úspěšný a vše tomu zatím nasvědčuje, bude finlandizace Ukrajiny. Tedy, politický systém státu na Ukrajině může být podobně jako ve Finsku po roce 1945 do roku 1989, zcela demokratický, ale země by nevstupovala do žádného vojenského bloku.

Ještě jeden faktor, který mění nynější konflikt celkový poměr sil ve světě bych rád uvedl. Zdá se, podle posledních vyjádření reprezentantů Číny i v Radě bezpečnosti OSN, že Rusko má jasného spojence v Číně. Západu se tedy povedlo svou neobratnou a arogantní politikou zahnat tyto dvě obří země s nesmírným lidským, nerostným a průmyslovým potenciálem, k úzké spolupráci, která nejspíš vyústí v dlouhodobější politické a ekonomické spojenectví. My v západní a střední Evropě jsme se vždy utěšovali tím, že Rusové budou vděční za naše technologie, a když budou zlobit, tak jim prostě naše vyspělé technologie za trest nedáme. Dnes ale tyto vyspělé technologie mohou Rusové dostávat od Číny, kam mohou také postupně odklánět také své ropovody a plynovody.

Bez zajímavosti není ani výstavba plynovodu z Ruska do Indie. Indie je podobný průmyslový bumbrlíček jako Čína a podobně jako Čína má vlastně neomezenou spotřebu surovin typu plynu, ropy, ale třeba také průmyslových kovů pro své hospodářství. Prostě svět se vyvíjí trochu jiným směrem, nežli bychom si my na Západě přáli a než jak k tomu docházelo v 19. a 20. století.

Z tohoto konfliktu je zřejmé, že se ještě dále rychle zvýší ceny energetických surovin a následně také elektřiny a tepla. A jsme u aspektu, který jsem naznačil výše.

Ruský státní rozpočet a státní finance Ruska jsou v nejlepší situaci, v jaké kdy ve svých dlouhých dějinách byly. To se, bohužel, nedá říci o velké části zemí Západu, jejichž ekonomické problémy se ještě dále prohloubily v důsledku pandemie a také energetické krize, která Evropu zasáhla přímo na plexus solaris. Ale ty příští údery mohou být mnohem a mnohem tvrdší jak pro evropské obyvatelstvo, včetně českých občanů, tak pro evropský průmysl, který se stane hůře  konkurenceschopný se svými výrobky na světových trzích.

Dokonce i v českých médiích se tu a tam již objevují – a autoři dávají najevo, že tak činí neradi – jejich pozitivní hodnocení. 

Olympiáda v Pekingu prostě proběhla bez nějakých větších problémů a zádrhelu. Vlastně se dá říci, že problém nebyl vůbec žádný. Největší problém, který vydržel asi tři dny na obrazovce České televize, byl, že jakási sportovkyně, pokud si dobře pamatuji z Běloruska, v době své karantény dostala objemově nedostatečnou stravu. A tak snímek s jejím střídmým obědem oběhl tam a zpět celou zeměkouli.

Olympijské hry byly opravdu a skutečně apolitické. Čínský prezident Si byl sice na zahájení her, ale tím vlastně jeho angažmá skončilo.

Angažmá evropských politiků při příštích olympiádách v Miláně a v Cortině bude zajisté mnohem výživnější.

Česká televize a vůbec všechna mainstreamová česká média s láskou hovořila o tom, že k politickému bojkotu ZOH v Pekingu přistoupilo mnoho zemí světa. Já bych spíše slovo mnoho,  nahradil slovem několik. Protože sedm zemí, které se přihlásily k politickému bojkotu her, vyhlášenému anglosaskými velmocemi a doplněnému v první sadě ještě dvěma dalšími anglosaskými státy, se zúčastnilo celkem 7 (slovy: sedm), zemí. Z toho japonský premiér sice oznámil, že se her nezúčastní, ale nevyjádřil přitom žádné politické poselství. Další tři země v čele se Švédskem sdělily, že se jejich vrcholní političtí představitelé ZOH nezúčastní s ohledem na probíhající pandemii covid-19 v jejich vlastních zemích.

Pokud si dobře vzpomínám na první den Olympiády, jejíž zahájení sledovalo po celém světě odhadem asi 1,5 mld. lidí, především ve Spojených státech probíhaly protidemonstrace. Jejich řádově několik set účastníků se dožadovalo, aby lidé nesledovali přenosy z ZOH v Pekingu. Ani tento záměr se příliš neujal a zdá se, že čínské hry byly mimořádně sledovány a na rozdíl od letních her v Tokiu a předchozích ZOH v Pchjongčchangu v Jižní Koreji, skončily dokonce velkým komerčním úspěchem. V samotné Číně je sledovalo 600 milionů lidí.

Prostě Číňané velké sportovní a další akce dokážou brilantně zvládat. Zvládají je i marketingově a také obchodně....Chtělo by se ironicky dodat, jak se na komunisty sluší a patří.

Řekněme si tedy otevřeně, že akce s politickým bojkotem her právě úspěšná nebyla. V Pekingu se zúčastnilo her 91 států a vlastně necelá desetina z nich se přihlásila k politickému bojkotu.

Pochopitelně, že v čelných řadách bojovníků proti autoritativními čínskému státu byla současná česká vláda. No, abych ji tolik nekřivdil, byli to spíše senátoři, kteří se hlásí k české pravici (vláda bojkot zvládla potichu). Jsem přesvědčen, že pánům senátorům by naopak prospělo, aby se do Číny zajeli podívat ad personam. Aby viděli např. čínské obchody plné zboží, čínské robotizované a automatizované továrny, ať už na výrobu součástek leteckých motorů, motorů automobilových anebo na výrobu hedvábí atd....

Čína je stále ještě rozvojová země, alespoň to o ní tvrdí i její reprezentanti na nižších stupních politického žebříčku.

Nicméně i psychologicky Čína dokázala brilantní organizací ZOH ukázat své ambice, stát se během několika let nejsilnější ekonomickou mocností světa.

Musím říci, že své komentáře ze ZOH v průběhu času zmírnili i někteří známí sinožrouti (např. redaktorka Šámalová v ČT), která ve svém zatím posledním komentáři ZOH, našla dokonce mírně pochvalná slova pro organizátory. Všichni komentátoři bez výjimky, čeští i zahraniční, oceňovali neutuchající zápal a entusiasmus dobrovolníků, kteří pomáhali s organizací ZOH. A také skvělou dopravu...

Pokud jde o českou účast na ZOH v Pekingu, po nedávném zranění Samkové, bylo jasné, že medailí nepovezeme z Pekingu mnoho. Jen díky určité medailové „recidivě“ famózní Ester Ledecké si Češi mohou sáhnout na zlatou medaili ve snowboardingu. Upřímně, Ester Ledecká ale není produktem fungujícího systému sportovní výchovy u nás. K jejímu výsledku nepomohl jen sportovní talent a nezměrná pracovitost. Ale také obětavost a finanční oběti její rodiny, zejména rodičů, kteří podřídili jejímu sportovnímu úspěchu vše. I svůj život.

Martina Sáblíková na své páté olympiádě získala v jedné z disciplín bronzový kov. Možná, že to byla její derniéra. Udržet se ještě další čtyři roky ve sportovní špičce, do které každým rokem přibývají nové ambiciózní závodnice, by byl zázrak. I nyní má vlastně bronzový kov pro Sáblíkovou a jejího trenéra Nováka prakticky cenu zlata. Je odměnou za jejich skvělou práci.

Šéf české olympijské mise Doktor, byl jistě skvělý sportovec, ale zakrývat debakl českého sportu na ZOH, k tomu by se opravdu neměl snižovat.

Nejmarkantnější propadák,  a charakteristický pro celou řadu dalších sportů, byl vidět u hokeje. Už když jsem viděl v médiích, jakým způsobem se tvořil český tým pro ZOH, tušil jsem, že to nemůže dopadnout dobře. S výjimkou Krejčího, Červenky a možná jednoho či dvou dalších hráčů si všichni ostatní počínali jako komparz, hvězdná pěchota. V klíčovém zápase se Švýcarskem byli naši hoši horší ve všech parametrech. Rychlostně, silově, střelecky, herním myšlením, prostě úplně ve všem. Možná, že kouč s lepším motivačním rejstříkem (trenér Růžička před deseti lety) by z téhle party hokejových nýmandů dokázal něco dostat. Ale Pešán a spol. to prostě nedokázali. Zkrátka,  vedení českého hokeje potřebuje vyměnit celé. A nové vedení musí přijít s jasnou koncepcí, která by náš národní tým dostala za sedm až deset let tam, kde kdysi byl.

Zcela selhali překvapivě také biatlonisté. V jejich případě úspěch či neúspěch stál a padal se jménem Markéty Davidové. Je škoda, že výsledkem jejího velkého úsilí byla jen bramborová medaile v závodu nazývaném „hromadný start“.

Prostě s českým sportem je potřeba něco udělat. Nejen kvůli skvělým výsledkům několika málo sportovních supertlentů na olympiádách a šampionátech, ale také kvůli celkově špatnému zdravotnímu stavu velké části českého národa. Národ sužuje nadměrná nadváha a obezita. Jsme zemí se zhruba dvěma třetinami obézních lidí a lidí s nadváhou a možná právě tyto vysoké počty lidí s nadváhou ovlivnily také vysoký podíl úmrtí na covid-19 na sto tisíc obyvatel u nás.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele