Na tomto rozhodnutí má lví podíl také hlavní kibic Ústavního soudu, kterým je v současné době jeho předseda Rychetský. Ten si plete svou pozici, jednu z nejvyšších v ústavním systému České republiky, s pozicí mluvčího tohoto soudu a bohužel, musím říci spíše jakéhosi kibice české politiky. Jako kdyby šéf Ústavního soudu byl šéfem třetí parlamentní komory. A to podle Ústavy opravdu není. Když mluvčí prezidenta Zemana oznámil před několika týdny kandidaturu Petra Poledníka na ústavního soudce, překvapila mě nekorektnost a vlastně nestoudnost Rychetského při jeho veřejném vyjádření k tomuto kandidátovi.

Prý si tam představoval na uvolněném místě ženu s tím, že Petra Poledníka nezná a že neví nic o jeho publikační činnosti v oblasti ústavního práva. JUDr. Poledníka znám řadu let. Je to advokát s výtečnou pověstí, kvalitní rozhodce a slušný a moudrý člověk. A hlavně praktik.

Každý advokát z titulu své pracovní náplně musí znát základní principy ústavního práva této země. Připomenu jen, že Rychetský, když byl v roce 2003 jmenován Václavem Klausem coby prezidentem do funkce předsedy Ústavního soudu, neměl na svém kontě žádné významnější práce z oblasti ústavního práva. Pokud vím, tak za dvacet let tento deficit ve své publicitě neodstranil.

Představa Rychetského, že členy Ústavního soudu vybírá vlastně jeho předseda, je úplně scestná. Neumím si představit, že by např. předseda Nejvyššího soudu USA doporučil zákonodárcům, členům amerického Kongresu, koho mají volit na uvolněné místo člena Nejvyššího soudu.

Rychetský tuto svou nenormalitu považuje za zcela normální. Tedy že soud by měl vznikat jakýmsi samoplozením.

Naopak já si myslím, že v Ústavním soudu musí sedět vedle akademiků, lidí s úctyhodným seznamem odborné literatury, kterou publikovali, také lidé z praxe. Praktici. A není vůbec na závadu, když by to byl člověk na sklonku své pracovní kariéry. Rychetský dokonce veřejně lhal, když veřejnosti sdělil, že P. Poledníka nezná. Měl možnost ho poznat na nejrůznějších odborných konferencích, jichž se oba tito pánové účastnili. A konečně P. Poledník, jak jsem se jej sám na to ptal, se s předsedou Ústavního soudu dokonce sešel a vyměňovali si názory mj. na práci Ústavního soudu. A najednou Rychetský trpí amnézií. Je to starý advokátský trik. Nic víc.

Chci znovu připomenout, že Rychetský až do doby svého jmenování neprojevoval žádný větší zájem o ústavní právo. V okamžiku jeho jmenování do funkce se o něm nedalo říci, že by byl odborníkem na ústavní právo.

JUDr. Poledník byl dlouhá léta místopředsedou České advokátní komory (v letech 2005-2019). Říci o někom takovém, že jej neznám, to je výrok, který hraničí, kromě lži, také s ignorancí.

No a Senát, to je příběh sám pro sebe. M. Zeman je už třetí z českých prezidentů (po vzniku ČR), který v závěru svého volebního období marně prosazuje své kandidáty do Ústavního soudu. Prostě Senát je zvyklý politikařit a bude zamítat prezidentovy návrhy z principu, aby si většina senátorů trochu vylepšila své pošramocené ego.

Obávám se, že i když Miloš Zeman nabídne senátorům nějakého právního Einsteina či spíše Einsteinku, bude jeho kandidát stejně odmítnut.

Je to trapné a nedůstojné, ale takový je prostě český Senát v současném složení. Co těch zhruba deset procent voličů, kteří chodí k volbám senátorů, chtělo, tak to má.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele