Ve vládě dnes sedí lidé, kteří nemají ekonomickou zkušenost na takové úrovni, kterou jsem musel absolvovat ve svém životě já. A zdá se, že na ministerstvu financí již nejsou ti úředníci, kteří dokázali v minulosti zabránit politikům v rozpočtových zvrhlostech.

Vláda se vůbec nezabývá současným velkým problémem, kterým je útlum české ekonomiky jako celku. Za tento rok zažijeme nejspíš meziroční pokles HDP o jedno procento. A protože síly setrvačnosti v ekonomice formují i následující období (alespoň zčásti), mohu směle označit vládní představy o hospodářském růstu v roce 2024 jako přehnané. Ostatně, vláda již postupně odchází od představy, že v příštím roce už budeme zaznamenávat růst HDP o 2-3 procenta. Reálné lze očekávat nulový růst a velkým úspěchem by byla „kladná nula“. A tak pokud konstruktéři státního rozpočtu počítali s růstem, řekněme dvouprocentním, bude jim v příjmech státního rozpočtu při stagnaci ekonomiky chybět zhruba 40 miliard korun.

Ve státním rozpočtu, pokud odhlédnu od drobností (někdy i miliardového rozsahu), budou kromě pochopitelného nárůstu rozpočtu ministerstva práce a sociálních věcí (důchody a valorizované zdravotní pojištění) nejrychleji a zbytečně růst výdaje v kapitole obrany. Tam dochází k meziročnímu navýšení o zhruba 40 miliard na 160 miliard korun. Ale pokud si vezmeme rozpočet ministerstva obrany (MO) z roku 2017, ten byl okolo 50 miliard korun...

Současná vládní garnitura tak naskočila na vlnu extrémně silného nárůstu zbrojních výdajů, kterými chce zřejmě udělat radost našim americkým přátelům, zejména pak vojensko-průmyslovému komplexu. Takže především v nárůstu výdajů vojenského charakteru bychom měli hledat příčiny toho, proč nejsou peníze na školství, zdravotnictví, ale také proč vláda udržuje nesmyslnou polostátní strukturu společnosti ČEZ, místo aby vykoupila její minoritní soukromé akcionáře. Pokud by se ČEZ stal ze sta procent akciovou společností státu, mohl by okamžitě snížit ceny elektrické energie na úroveň výrobních nákladů, což by stejně vedlo k tomu, že by až čtvrtinu své produkce mohl prodávat za tržní ceny na Lipské energetické burze. A tím udržovat společnost ČEZ ve vysoké rentabilitě.