Podle něj jsme si nedávno připomínali (já tedy ne) Světový den uprchlíků, přičemž německá kancléřka Merkelová uvedla, že prý „pro vyhnání a útěk Němců po II. světové válce, neexistovalo morální ani politické ospravedlnění, ačkoliv šlo o následek zločinů nacistické diktatury“. Přiznám se, že takový výrok A. Merklové neznám. Je možná spíše dezinterpretací jejích slov.

Pokud jde o České země, musí mít přeci každý, kdo se jen trochu zajímá o jejich moderní historii, na paměti, že zdrcující část německé menšiny (cca 92 %) v Čechách a na Moravě v naprosto svobodných komunálních volbách v roce 1938 podpořila pronacistickou Henleinovu Sudetoněmeckou stranu. A přispěla tak k rozbití Československa, jediné v té době fungující demokracie ve střední a východní Evropě.

Vrátím se ještě k nadpisu, kterým publicista obdařil svůj článek: „O nenutnosti českého vyhnání“. K vyhnání osmi set tisíc až milionu Čechů z českého pohraničí po Mnichovské smlouvě by určitě nedošlo, pokud by se Češi v pohraničí po německém záboru cítili bezpečné. Mnichov, který každý soudný Čech musí vnímat jako zradu našich západních spojenců, Francie a Anglie, a jejich komplot s nacistickým diktátorem Hitlerem, zničil demokratický čs.stát a také bezpečnostní jistoty jeho občanů.

Samozřejmě, že odsun sudetských Němců nebyl, vzato dnešním pohledem, nic příjemného. Ale činit za něj odpovědným Edvarda Beneše, neboť prý „šlo o obsesi Edvarda Beneše z řady jeho selhání v letech 1918 – 1938“, je hloupé.

O odsunu sudetských Němců u nás mimochodem nerozhodl prezident E. Beneš, ani čs. vláda, ale primárně o něm rozhodly velmoci na jednáních v Postupimi v létě roku 1945.

Každý publicista nežli začne psát závažný, historizující text, by si měl zjistit reálie. A to především reálie historické. Primární slovo v odsunu Němců z našeho území měli tedy vítězní spojenci. To, že se mu čs. vláda, ani čs. prezident nebránili, je, s ohledem na statisíce obětí nacismu z řad českých občanů za války, celkem přirozené. Posuzovat historické skutky dnešníma očima, opravdu nelze.

Pan publicista vše ještě dokázal na závěr svého článku vyšperkovat úžasným blábolem: „a vše bylo rámováno polokomunistickým režimem III. republiky (1945 – 1948), který politicky profitoval na nenávisti a rozdávání nakradeného majetku“. Tak především v letech 1945 – 1948 nešlo o „režim“, ale o politické zřízení, které bylo v květnu roku 1946 potvrzeno svobodnými volbami. Ve volbách se, bohužel, stali nejsilnější stranou komunisté. Ale politický systém byl založen na pluralitním systému politických stran, v němž probíhala politická soutěž. To, že demokratické strany v únoru 1948 svůj politický souboj s komunisty prohrály, je již jiná věc. Ale psát o tomto období vývoje republiky jako o „polokomunisitickém“, je v zásadě nechutné.

Ještě by mě zajímalo, co autor myslel tím "selháním E. Beneše v roce 1918". Zda to byl vznik samostatného čs. státu, o který se E. Beneš tolik zasloužil? Anebo mělo Československo zůstat i nadále zůstat součástí prohnilé habsburské monarchie? A byla tedy zahraniční akce Masaryka a Beneše za 1.svetové války zbytečná?

To vše nepřímo naznačuje ve svém článku publicista, o kterém jsem do přečtení jeho článku neměl nejmenšího tušení.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele