Na počátku konfliktu na Ukrajině byly chybné úvahy okolí V. Putina a jeho samého. Ale také také stratégů NATO o tom, jaká je síla a potenciál obou stran. Tedy Ukrajiny a Západu na straně jedné a Ruska na straně druhé.

Je zřejmé, že proruská část ukrajinských elit „zásobovala“ okolí V. Putina informacemi o tom, že vojenský zásah Ruska na Ukrajině bude znamenat zhroucení vlády prezidenta Zelenského a jeho rychlý odchod ze země. Tedy státní převrat a vytvoření nové ukrajinské vlády, která se bude chovat k Rusku jinak. Naopak Západ podceňoval ruskou armádu, potenciál ruského průmyslu a celého ruského hospodářství. Viděl v Putinovi a jeho okolí jen jiné vydání senilních staříků řídících stát v době imperiálního Sovětského svazu.

Převrat na Ukrajině se nekonal a Rusové museli změnit plány, neboť s relativně malou intervenční armádou čítající před dvěma lety cca 200 tisíc vojáků včetně logistiky, neměli šanci Ukrajinu jako celek obsadit. Putinovo vedení se proto rychle adaptovalo na novou situaci a soustředilo se na získání převážně ruskojazyčných oblastí na východě a jihu Ukrajiny a na udržení Krymu. Naopak Ukrajinci s podporou prakticky celého Západu, a to včetně mimořádně vysoké finanční podpory jak úvěrové, tak grantové (de facto se jednalo o dary) statečně čelili svému protivníkovi.

Ke konci února letošního roku má Ukrajina státní dluh v astronomické výši 143,7 mld. dolarů, což při momentálně prakticky minimálních vlastních příjmech ukrajinského státu a jejich zkonzumování v de facto válečném hospodářství, je reálná perspektiva, že tento dluh bude dále navyšován. Ukrajinská vláda chce pochopitelně od zemí, které ji podporují, počínaje Evropskou unií, aby platby, které potřebuje k udržení chodu státu včetně armády, dostávala jako dar. V současné době má Ukrajina celkem pochopitelně problémy se splácením svých dluhů.

Pokud jde o potenciální dárce, tedy země Západu a Japonsko či Austrálii, nelze očekávat, že budou schopny platit vysoké výdaje Ukrajiny setrvale.

Podobné rozpočtové problémy, jako má momentálně český stát, mají i jiné země Západu. Snad s několika málo výjimkami jako je Lucembursko či Norsko. O finanční stránce ukrajinské války ovšem psát v tomto článku příliš nechci.

V posledních dnech se objevily i v mainstreamových evropských a amerických médiích informace, že Ukrajině chybí nejen náboje pro vedení válečných operací, ale vlastně jí chybí další podstatný vojenský materiál. A pokud nyní vyhlásil prezident Zelenský odvody můžu mladších než 27 až do hranice 25 let, bude to znamenat, že armáda musí vybavit možná 200 – 250 tisíc nových vojáků. Oblečením, dalším vybavením a samozřejmě zbraněmi. A to nemluvím ani o výcviku. Situace na 1 100 km dlouhé frontě je nyní pro ukrajinskou armádu závažná.

V Politico se objevují informace od nejmenovaných ukrajinských vyšších důstojníků o tom, že dokonce hrozí zhroucení celé ukrajinské fronty. A to dokonce i v situaci, že bude nakonec schválena v Kongresu USA finanční podpora pro Ukrajinu ve výši 60 mld. dolarů. Prostě, na Ukrajině podle obezřetných formulací, které používají v Politico, může dojít ke zhroucení celé ukrajinské obrany na frontě. A dojde-li k průlomu fronty ruskými vojsky na jednom nebo několika místech, nedisponuje už ukrajinská armáda nějakou záložní armádou, která by byla schopna útočníky v nitru Ukrajiny zastavit. A pak samozřejmě hrozí obsazení velkých ukrajinských měst, na nichž mají Rusové prvořadý zájem, neboť jsou to města s většinou ruskojazyčného obyvatelstva (Charkov a Oděsa).

Na jednom ze slovenských zpravodajských kanálů jsem viděl včera hovořit bývalého náčelníka generálního štábu Armády ČR, Šedivého, který uváděl identické informace jako Politico.

Již před dvěma lety jsem ve svých článcích i jiných veřejných vystoupeních vyzýval českou vládu a evropské elity k zahájení mírových jednání, která by ukončila válku na Ukrajině. Zdá se, že teď je k tomu poslední vhodný okamžik, kdy Rusové ještě frontu neprorazili. Samozřejmě, pokud bude ruská armáda schopna dalších záborů ukrajinského území, bude její vyjednávací pozice v příštích jednáních o míru mnohem silnější, než je tomu dnes.

Spojené státy včera ústy ministra zahraničí Blinkena vyjádřily neochotu podílet se na jakékoliv intervenci vojsk zemí Západu na Ukrajině. Tedy, nehodlají se připojit k eventuální, poněkud dobrodružné vojenské akci, o níž hovořil jako o možnosti francouzský prezident Macron.

Má to možná ještě jeden závažný důvod. A tím je situace v Gaze. Situaci na Středním východě a řešení konfliktu mezi Palestinci (úmyslně neuvádím Hamásem) a Izraelem, vidí nyní Spojené státy jako svou hlavní prioritu. To je pochopitelné s ohledem na četnost a vliv židovské populace v USA. Kromě toho většina amerických Židů vždy ve volbách podporovala kandidáty Demokratické strany USA. Takže Biden a Blinken nyní našlapují, pokud jde o Střední východ, v minovém poli. Nemohou se ztotožnit beze zbytku s vojenskou akcí Izraele s ohledem na světové veřejné mínění a zároveň nemohou nechat Izrael padnout. Spojené státy nyní sklízí plody své nedůsledné politiky vůči Izraeli a Palestincům v posledních 20 až 30 letech.

Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele