I když ponecháme stranou skutečnost, že v případě některých zemí k zadlužení notně přispěly i obrovské finanční infúze, kterými tyto země v roce 2008 zachraňovaly neodpovědný soukromý sektor, a v případě USA k němu přispělo i financování dvou válek (jež podporuje především politická pravice, která ovšem zároveň jedním dechem mluví o škodlivosti zvyšování daní a o potřebě setřit ve státních výdajích), ještě stále zůstává fakt, že zadlužené dnes nejsou zdaleka jen státy, ale ve velké míře i občané a mnohé soukromé firmy, což vše vytváří složitý propletenec vzájemného zadlužení. Není divu, že se v takové situaci dluhy odpoutaly od dlužníků a začaly žít svým životem.

Finančním trhům se dlouho dařilo s těmito různými zadluženími žonglovat, jenže s nástupem trhu vpravdě globálního se peníze--často v podobě různých dluhů, mnohdy nesplatitelných a naporcovaných do různých „toxických produktů"--v globální finanční vířivce točily stále závratnějším tempem, až se nakonec nepodařilo včas ucpat několik velkých děr.

To byl rok 2008. Bubliny praskly, nastala krize důvěry. Státy, tlačené hrozbou úplného kolapsu finančních trhů, napumpovaly do krachujících soukromých institucí obrovité částky, které si ovšem musely vypůjčit. Vzápětí se spustila neoliberální propaganda o potřebě tvrdě šetřit právě ve státních výdajích, zatímco na „trzích", které krizi především způsobily, zůstalo vše víceméně při starém, protože národní státy je nedokáží globálně regulovat.

Trhy tudíž s dluhy dál čile obchodují, přičemž nejde zdaleka jen o státní dluhopisy, ale i hypotéky, spotřebitelské a firemní úvěry. Od dob Ronalda Reagana, kdy se spustila deregulace trhů, je tento systém vzhledem k rostoucí globalizaci stále více nestabilní, navíc spekulace s dluhy výrazně zkreslují rozdíly mezi skutečnou výkonností ekonomiky a čísly, s jejichž pomocí se měří kupříkladu HDP jednotlivých států.

V tomto globalizovaném „lichvářském" systému mohou být paradoxně dobrým byznysem i hrozby státních bankrotů, které „zdražují" půjčované peníze. Mnohým přitom ale uniká, že na prahu bankrotu se tak postupně ocitá celý systém globálního kapitalismu, který, jak se ukazuje, je tak žravý, že bez dostatečné regulace začne požírat sám sebe.

Jsou naivní ti, kdo si myslí, že v současnosti jde jen o přesun ekonomické moci ze Západu do Číny a Indie, protože tyto státy i jejich občané nemají dluhy, spoří a ekonomicky rostou. Čína a Indie jsou součástí stejného systému globálního kapitalismu, bez západních trhů jsou ekonomicky ničím. Navíc v podobě skupování západních dluhů jsou už dávno našimi komplici.

Obecnějším problémem je, že současná krize není jen jakousi technickou poruchou „lichvářské" role finančních trhů. Do pomyslné zdi narazila celá naše civilizace, protože jsme se zadlužili nejen finančně, ale i vůči přírodě, například bezohledným drancováním přírodních zdrojů a obrovskými ekologickými škodami.

Západní racionalismus je už od dob osvícenství poháněn vírou v nezastavitelný Pokrok (takže nás dnes vyděsí už pouhé zpomalení Růstu) . Součástí této mentality je i přesvědčení, že si lze brát beztrestně hypotéku na budoucnost, protože ta bude díky Pokroku vždy bohatší něž současnost, a naše dnešní dluhy nějak vyřeší.

Ukazuje se, že tomu tak nemusí být, protože „neviditelná ruka trhu" ponechaná sama sobě, do jisté míry vytunelovala už i budoucnost. I proto se západním světem šíří atmosféra úzkosti.

Právo, 15.8.2011

Publikováno se souhlasem autora.