Podíváme-li se ale na 28. říjen z jiného úhlu, lze nabídnout dosti odlišnou symboliku, která leccos vypovídá o českém přístupu k dějinám a vlastní identitě. Tak především, 28. října nevznikla Česká republika, v níž dnes žijeme, ale Československo, které dnes už neexistuje.

Podivná jsou i slova o české státnosti, protože v roce 1918 nevznikla česká státnost, ale československá státnost. Tzv. státotvorným národem byl prohlášen národ československý a státním jazykem se stal jazyk československý (v podobě češtiny a slovenštiny). To, že Češi byli nejpočetnější národností v novém státě, a čeští politici hráli prim, nic nemění na skutečnosti, že mnohonárodnostní Československo nebylo totéž co český stát.

Mnohonárodnostním státem bylo před rokem 1918 i Rakousko-Uhersko, jehož bylo České království, což byl oficiální název pro české země (nebo obecněji pro historické země Koruny české), součástí až do roku 1918. Nedá se tedy říci, že před rokem 1918 neexistovala česká státnost. Byla jen, stejně jako po roce 1918, součástí většího, mnohonárodnostního celku, jakkoliv role českých politických elit byla v Rakousku-Uhersku menší, než byla později v mnohonárodnostním Československu.

Pokud bychom spojovali českou státnost se samostatným českým státem, vznikla ve skutečnosti až 1. ledna 1993, kdy zaniklo Československo. V lepším případě bychom mohli argumentovat, že jakási verze české státnosti vznikla v roce 1968, když bylo Československo federalizováno, jenže Česká republika byla i pak součástí Československa, a v rámci komunistického systému bylo jakékoliv autonomnější jednání obou republik potlačeno Komunistickou stranou Československa.

Těžko by se hledala názornější ukázka účelového přístupu k naší historii, než skutečnost, že o 28. říjnu mluví jako o „největším" svátku politik, který stát, jenž vzniknul v roce 1918, chladnokrevně rozbil spolu se svým slovenským protějškem Vladimírem Mečiarem v roce 1993. Toto konstatování není soudem o prospěšnosti či neprospěšnosti pokračující existence Československa uprostřed sílících česko-slovenských sporů po roce 1989, poukazuje jen na skutečnost, že ta „státnost", tedy státnost československá, která vznikla v roce 1918, byla s přičiněním současného prezidenta v roce 1993 zrušena.

K čemu se tedy přesně dnešní Česká republika hlásí, když nadále, na rozdíl od Slovenska, bombasticky oslavuje 28. říjen jako svůj největší svátek?
Kdyby se oslavy soustředily na proměnu monarchie v republiku, byl by to srozumitelný argument, jakkoliv dnes v Evropě existuje řada konstitučních monarchií, které fungují lépe něž mnohé republiky.

Srozumitelné by byly také oslavy rozbití rakousko-uherského mocnářství, pokud bychom se i dnes stoprocentně ztotožňovali s argumentem, že tehdejší mocnářství bylo opravdu „vězením národů", a že neexistovala možnost mocnářství spravedlivě federalizovat.

Popřípadě bychom mohli sobecky oslavovat, že v novém státě měla navrch česká politická elita, nikoliv ta německy mluvící, jak tomu bylo v Rakousku-Uhersku, nebo ta slovenská. Takové oslavy by ale musely poněkud arogantně oslavovat skutečnost, že v mnohonárodnostním Československu si česká politická elita uzurpovala vliv, který nebyl úplně souměřitelný s velikostí jednotlivých národností.

Pokud tedy vyloučíme, že slavíme primárně nástup republikanismu, nebo rozbití nenáviděného mocnářství, popřípadě že oslavujeme vůdčí roli českých politiků v mnohonárodnostním státě, co přesně slavíme? Vznik české státnosti, o níž mluvil prezident Klaus, asi těžko, protože ta formálně existovala už před tím i v Rakousku-Uhersku, jakkoliv byla Vídní potlačována.

Patrně tedy především slavíme, že geograficky se české země vymanily z prostoru Rakouska-Uherska, a že česká politická elita měla po roce 1918 možnost v rozhodující míře utvářet politiku nového státu, jakkoliv Československo nebylo zdaleka jen státem českým.

S touto nejasností okolo skutečného významu 28. října 1918, k němuž se hlásí z národů, jež koexistovaly v Československu, už jen Češi, souvisí také nejasnosti okolo „tradičních hodnot", které prezident Klaus rovněž vzývá.

První republika byla v podání českých politiků ideologicky založena na příklonu k husitské tradici, spíše než k tradici římsko-katolické, jež byla spojována s Rakouskem-Uherskem. Preferovaný výklad dějin českého národa se v první republice nesl v duchu protestantské interpretace Františka Palackého.

Klaus, ač je spojen s Československou církví husitskou, která je mimo jiné výrazem výše zmíněné interpretace českých dějin, se v poslední době při obhajobě „tradičních hodnot" a národního státu spojuje s Římsko-katolickou církví. Nic proti tomu, ale jelikož v komplikované české historii mají „hodnoty", pokud jsou spojovány s církvemi, i konotace odkazující k různým pojetím české státnosti, není příliš jasné, o jaké národní tradici Klaus v současnosti vlastně mluví.

V kontextu českých dějin je politicky i intelektuálně poněkud ošemetné oslavovat vznik údajné české státnosti v roce 1918 coby „největší" svátek, ale přitom se snažit jako další symbol české státnosti oslavovat Sv. Václava, který ve skutečnosti byl především symbolem českého příklonu ke spolupráci s německým prostorem, reprezentovaným v 10. století Svatou římskou říší, a potažmo symbolem čehosi, co bychom dnes nazvali evropskou integrací.

Spojování husitského postoje „proti všem", který Klaus dnes svým nacionalismem a vztahem k Evropské unii reprezentuje, s „tradičními hodnotami", které jsou i u nás zakotveny především v římsko-katolickém universalismu, jenž hrál hlavní roli v době formování moderního českého národa, je docela nesnadný úkol. Toto zmatení ale není jen Klausovo. Koneckonců možná právě proto, že o své národní identitě nemáme vůbec jasno, je nakonec vrcholem oslav „české státnosti" oslava státnosti československé, tedy vzniku dnes už neexistujícího státu.