Jestliže je nějaké politické hnutí vystavěno primárně na charismatu a názorech, jakož někdy i na penězích, jedné jediné osobnosti, schází mu vnitřní mechanismy, které umožňují demokratickou diskusi a transparentní rozhodování.

Lidé, kteří mají ambice se dostat do vysoké politiky, často neváhají se tam vyvézt na zádech silné osobnosti s tím, že zpočátku plně respektují její názory i vůdčí roli. Jenže jakmile se do vysoké politiky dostanou a usednou kupříkladu v poslaneckých lavicích, velmi často si začnou nárokovat větší roli.

Jelikož populistická hnutí organizovaná na vůdcovském principu nemají mechanismy, jak takové nároky demokraticky prodiskutovat a popřípadě uspokojit, ocitají se dost často v nebezpečí rozkladu.

To se nyní stalo hnutí Úsvit. Není zdaleka prvním politickým projektem, v němž se silný vůdce, který nerespektuje demokratické principy při vnitřním rozhodování a diskusi, dostane do konfliktu s lidmi, kteří vůči němu byli při vidině politického úspěchu pod jeho křídly nejprve zcela loajální. Netýká se to přitom jen čistě vůdcovských projektů, jakým byl Úsvit.

Na zbytnělou roli politického vůdce, který nepovažoval za nutné příliš respektovat vnitřní demokratické mechanismy, doplatily i politické projekty, které si organizační a rozhodovací strukturu vytvořily. Stačí si vzpomenout na Hnutí za demokratické Slovensko, které stálo a padalo s Vladimírem Mečiarem.

Anebo dokonce českou Občanskou demokratickou stranu, která byla tak dlouho především projektem Václava Klause, až nakonec nezvládla přechod do postklausovské éry. I po odchodu Klause z čela strany se uvnitř ODS neustále řešily postoje různých lidí ke Klausovi a jeho názory.

Úsvit byl ovšem od svého vzniku ještě navíc ohrožován svým rozplizlým ideovým profilem. Nebylo jasné, jaké myšlenky lidé, kteří se na Okamuru nabalili, vlastně zastávají, i když bylo zároveň zřejmé, že ve světle toho, co sám Okamura deklaruje, k němu tíhnou především populističtí radikálové a hlasatelé xenofobie vůči etnickým menšinám i přistěhovalcům. I proto nepřekvapuje, že by část z nich nyní chtěla vytvořit novou stranu po vzoru Národní fronty Mariny Le Penové ve Francii.

Jelikož máme na české politické scéně ještě jedno hnutí organizované na vůdcovském principu, které to dotáhlo až do parlamentních lavic, ANO Andreje Babiše, nelze si nepoložit otázku, zda ANO brzy nečeká stejný osud jako Úsvit.

I v ANO se na charisma, vůdcovské schopnosti a peníze Babiše „nabalila“ řada lidí, o kterých on sám nic neví. Ani ANO nemá srozumitelnou ideologii, která by fungovala jako síto, jež nechá propadnout do řad hnutí jen lidi s podobnými názory. Není tedy překvapující, že i v ANO je řada ambiciózních lidí, kteří si v poslední době začali stěžovat, že o všem rozhoduje Babiš.

Nadcházející sjezd ANO může některá tato ostří otupit tím, že vytvoří jasnější rozhodovací mechanismy, jenže vzhledem k tomu, jak a okolo koho hnutí vzniklo, musí mít nakonec poslední slovo vůdce. I v ANO je tedy zaděláno na vnitřní pnutí.

Babišovi se může dařit nějakou vnitřní revoltu vedoucí až k rozkladu potlačovat déle než Okamurovi. Má více peněz a navíc ve světle volebních výsledků i účasti ve vládě má více prebend, které může rozdávat vlivným nespokojencům a kterými může naopak odměňovat loajální stoupence. Jenže s tím si nelze dlouhodobě vystačit. Politické hnutí nakonec nikdy nefunguje jako firma.

I proto je na místě sledovat vývoj v hnutí ANO nikoliv optikou, kterou uplatňujeme vůči klasickým politickým stranám, s jejich víceméně transparentními mechanismy rozhodování. Užitečnější při posuzování budoucnosti Babišova hnutí jsou spíše zkušenosti s Věcmi veřejnými a nyní s Úsvitem. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.