To chci ale v této chvíli ponechat stranou. V mediálních výstupech se totiž vyskytlo hned několik obrazů Milady Horákové, z nichž minimálně dva se jeví jako naprosto falešné.

Ta první falešná Milada je šitá na míru potřebám současné pravice. Vynořuje se nám hned po válce jako osvobozená z německého koncentráku a ihned odhodlaně bojuje proti komunistům a SSSR. Někdy odmítá odsun Němců (nesmysl) a stává se mluvčím antikomunistické a antisovětské politické scény, na kterou jsou upřeny zraky celého demokratického světa. Po únorovém převratu stála v čele neoficiální politické opozice, toužící po návratu k realitě první republiky, a byla po nelidském mučení odsouzena ve vykonstruovaném procesu k smrti a popravena. Tímto pojetím je poznamenán i nepříliš povedený film Milada.

Druhý obraz už je nejen falešný, ale i zcela šílený. Milada Horáková je v něm zběsilá feministická a extrémně levicová fanatička, libující si v lesbickém sexu a zanedbávající rodinu. Během války spolupracuje s gestapem a po válce oddaně slouží Moskvě a po únorovém převratu se dává do služeb americké rozvědky a připravuje atomovou válku. Vytvořila několik ilegálních povstaleckých skupin - načež byla zatčena a postavena před soud. Nechybí ani povídačky o fingované popravě a ukrytí přeživší vyzvědačky na neznámém místě. Jistěže je to snůška nesmyslů, a pokud si přečteme některý z článků na toto téma, snadno poznáme, na jak vratkých základech taková tvrzení stojí. Ostatně není žádné tajemství, že převážná část těchto domněnek pochází z článků jakéhosi pana Berwida-Buquoye, či jak se ten člověk vlastně jmenuje. Jeho názory jsou silně pravicové a neskrývá své vřelé sympatie k odsunutým Němcům.

Jaká tedy byla skutečná Milada Horáková?

Především to byla inteligentní a vzdělaná žena, právnička, pracovnice na sociálním odboru pražského magistrátu. Měla hluboké vlastenecké a sociální cítění, což ji přivedlo k levicovému, socialistickému názoru. Velký vliv na ni měly takové osobnosti, jako byl Dr. Petr Zenkl a Františka Plamínková. Usilovala o lepší postavení ženy ve společnosti. Posléze vstoupila do Československé strany národně socialistické. V době německé okupace se zúčastnila hnutí odporu v rámci odbojové organizace Petiční výbor věrni zůstaneme (PVVZ), kde se podílela na přípravě koncepčních materiálů na poválečné časy. Byla zatčena, uvězněna a postavena před soud, který ji nakonec odsoudil k trestu káznice. Ten si odpykávala v koncentračním táboře. Po osvobození tábora se vrátila domů a zúčastnila se politické činnosti ČSNS jako poslankyně parlamentu. Pracovala v ženské radě a jako socialistka nijak nebránila přijímání socializujících zákonů. Vše, co zlepšovalo sociální postavení a životní úroveň lidí, naopak podporovala. Absolutně nebyla žádným nepřítelem SSSR, naopak se podílela na rozvíjení vzájemných vztahů. To ovšem neznamenalo napodobování všeho sovětského a neznamenalo to ani nekritický obdiv. Znamenalo to respekt k významnému spojenci a snahu o takovou zahraniční politiku, která bude otevřena do všech světových stran.