Tak jako každý rok, i tentokrát strávil jsem třetí adventní neděli v moravské metropoli. Ostatně můj vřelý vztah k tomuhle městu je všeobecně znám. Přiznávám, tentokrát nejel jsem se pouze pomazlit s částí rozvětvené rodiny, můj zájem byl i profesní. Potěšit chtěl jsem se i pohledem na umění.

A aniž bych upozaďoval Moravskou galerii či Dům umění, například, mířil jsem rovnou do Vaňkovky. Respektive do někdejší Wannieck Gallery, úžasně zrekonstruované jedné z hal kdysi dávno rozsáhlé textilní továrny, od loňského prosince nesoucí jméno sběratele Richarda Adama. Tož, jak neříkají Brňané, vydal jsem se v nedělním dopoledni do Vaňkovky.

Opět cestou, která mě vzrušuje svými půvabně nevábnými kontrasty. To není protimluv, vnímám tak onu spleť stánkového bazaru u nádražního podchodu, jemuž se mohu vyhnout, avšak nikdy tak neučiním. Proplétám se mezi asiatskými stánky se stále stejným hadrovým a obuvnickým tovarem a pozoruji lidský cvrkot kolem nich.

Ono hemžení i vkusně oblečených občanů, hledajících cosi laciného a přitom efektního. Jde to vůbec? Při pohledu na toto připomenu si vždy třpyt a jas orientálních suků, jenž tady postrádám. A než se stačím na chodníku z textilního undergroundu nadechnout, pohltí mě dvoupatrové nákupní centrum, kde si lze třpytu a jasu užít dosyta.

Avšak jakého? Inu opět neorientálního. Za nablýskanými skleněnými výlohami i před nimi kupí se opět šatstvo a obuv, ovšem nezavěšené na řeznických hácích, nýbrž na věšácích z naleštěného kovu a úhledně srovnaných v regálech. Oproti podchodovému přítmí zářící světla.

A stejně jako vždy, zamotám se mezi těmi nepadělanými světovými značkami jak v labyrintu, z něhož není úniku. Popostrkován ze strany na stranu chtivými nakupujícími či jen koukaly, snažím se z tohoto vyklouznout, ale přitom si to masochisticky užívám.

Konečně jsem z nablýskaného obludária pro majetné venku a octnu se mezi tzv. obyčejnými lidmi, radujícími se z jarmarku kolotočů, trdelníků a voňavých klobás. Patřičně znaven prodělanou chtěnou torturou, vcházím do tovární haly.

Až nyní, nikým nerušen, užívám si pohled na monumentální expresi Jakuba Špaňhela, na „divokou“ malbu Vladimíra Skrepla a technicistní kruhy Vladimíra Houdka. Ztracen nikoli v nákupním hluku, nýbrž v tichu přemítání. Vrním blahem jak dceřin Mňouk.

Zpátky k milovaným Lužánkám jdu jinudy. Adventním krokem vracím se Josefskou na Masarykovu a dál k Moravskému náměstí. Hlouček dětí zpívá koledy, o kus dál vítají mě píšťaly a kytary peruánských indiánů.

Post skriptum: Svatá Máří Magdaléno, pros za nás, říkám si, když zádumčivě, avšak šťasten z prožitku, míjím kostel, jenž je jí zasvěcen.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.