Dnes profrčím metrem tři stanice za pár minut, knížku nevyplatí se ani rozevřít. Noviny čtu až doma v posteli, aby se mi lépe usínalo při pomyšlení, jak je domácí i vzdálenější svět blažený. Nejméně jednou, častěji však dvakrát vyměňuji propocené tílko z oné blaženosti.

Už několik let v elektrice a v metru pozoruji proto raději spolucestující. Činím tak i při chůzi. Dá se říct, že pozorování spoluobčanů stalo se mi obsesí. A nezastírám, že trpím.

Vyrůstal jsem v nebohaté rodině, která si ovšem i v poválečné době hubertusů a rádiovek udržela prvorepublikovou noblesu střední třídy, k níž kromě klobouku, saka a baloňáku patřily u mužů i vyleštěné polobotky.

Ženská garderoba neobešla se též bez klobouku či slušivého baretu, ladícího vždy s barvou kalhotového kostýmu nebo sukně s blůzkou s ležérně vztyčeným límečkem. Délka sukně odpovídala dobové módě, co však především, odpovídala útlosti či korpulentnosti té které ženy. Střevíčky pak už jen dolaďovaly celkový vzhled.

Nepřijímám námitku, že ne každý měl a má peníze na hezké oblečení. Zvláště v době, která kvalitní konfekci nepřála, ale naproti tomu byla dosud protknuta umem cokoli si vlastnoručně ušít anebo upravit, nešlo hajdalácké oblečení posuzovat dle peněženky, nýbrž vrozeného či nabytého vkusu.

To, co pozoruji denně už drahnou dobu, je až na výjimky přímo odpudivé. Není divu, že ona odpudivost je příznačná víc u mužů. Nedráždí mě u nich sportovněji laděné oblečení v podobě džínsů, tenisek a svetrů, lámu si hlavu nad jejich nepředstavitelným nevkusem.

Rozčvachtané umolousané a idiotsky pestrobarevné boty nejrůznějších světových značek, v nichž mělo by být radostí slézat kopce a skály, staly se u mužů dennodenní městskou výbavou a normou ke všemu co si ráno oblečou, včetně pukových kalhot či obleku.

Nemluvě o stejně idiotsky pestrobarevných bundách a batožinách přilehlých k zádům jak hrby k velbloudím hřbetům. A to prosím v době, kdy města a obce zaplavené jsou skvělými sekáči, v nichž je možné za pár kaček obléknout se jak Clark Gable nebo Oldřich Nový, abych se vrátil k předválečným létům.

To co dnes vidím, není ustrojení beatniků ani hippíků, toto není nenucená elegance, toto je nevkusné blbství, tvrdím. Jak to, že toto nevadí partnerkám oněch mužů? Nedivím se, že z ulic zmizeli čističi polobotek, kteří se po Listopadu k mé radosti opět vynořili. Umřeli by hlady.

Post skriptum: Zdálo-li se vám, vážení posluchači, vyposlechnuté téma banální či přímo nepatřičné v souvislosti se středečním pařížským masakrem, pak vězte, že právě tento donutil mě k dnešnímu odlehčenějšímu zamyšlení. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.