Samozřejmě jsme s šestnáctiletou dcerou zvítězili, neb měla trénink. Slýchala doma Elvise a Buddy Hollyho, a rytmicky tuhle muziku dokázala coby školačka parádně rozdovádět. Netrdlovala na místě, tančila v páru holandsko. Koneckonců, naučil jsem jí ten tanec.

Vyhrané šampaňské rozdávali jsme přímo z pódia chtivým žíznivcům. Cítili jsme se svobodní a šťastní nikoli z ceny, ale ze situace. Svět zdál se v tu chvíli nádherně přemožitelný. A ejhle.

Minulou sobotu jel jsem do Brna na výstavu brněnského Devětsilu, neb tuto etapu svérázného fenoménu dostatečně neznám. V sobotu v podvečer ovšem zavolala dívka přes třicet, zda bychom s dcerou, její kámoškou, zúčastnili se lesní párty.

„Půjdeš tati?“ zeptala se mnou vyučená rokenrolačka, dnes poslouchající už spíš jazz a world music.

„Samo,“ odvětil jsem.

Luna, bobtnající k úplňku, nebe plné hvězd. Rušivá světla moravské metropole v nedohlednu. Nepočítal jsem kilometry ubíhající zasněženou krajinou.

V Říčkách u Domašova jsem vystoupil a upadl na zledovatělé krustě kraví cesty. Už cestou lesem ozývaly se múzické zvuky. Natěšeně klouzal jsem po zamrzle vyčnělých kořenech a těšil se na v pořadí pátý Conjuring Snowflex, tradiční již magické zimní ctění krásy a lásky.

Malebná roklina obkroužená polozamrzlým potokem, reflektory ozařující nevelký palouk, dva tři vojenské stany, několik indiánských týpíček. Zastřešený přístřešek pro dýdžeje v bílých rukavičkách. Nejen tudíž restaurátoři honosí se jimi. Ti aby nehtem neškrkli plátno, tento aby nezahltil elpíčkové drážky.

Na místě mě objala hrůza. Ani rokenrol, blues, jazz, psychedelic sound. Mezi ohnivými gejzíry na zemi a zářícími hvězdami na nebi vrážely se do hlavy přešlapujícím mlaďochům zvuky techna.

Nesnáším ty dunivé zvuky, jež se nedají zapsat do not, zvuky, vyřvávající z luxusních automobilů rodičů příživnických synků s vystrčenými lokty u otevřených okýnek. Zpět! Zahřměl jsem. Shodil jsem batoh s teplým prádlem na zem a hledal útulek, kam s ním a co se sebou.

„Nech ho klidně tady,“ řekla mi plavně dredová dívka v květované sukni a martenskách. „Tady se nekrade.“.

Octnul jsem se zpátky v čase, jen čarovný průběh kouzelného sněhového ohýbání muzikou nepodobal se Woodstocku. Tady a teď z těch mlaďochů vyzařovala ovšem stejně nažhavená radost z bytí.

Žádný protest proti něčemu, žádný apel pro něco. Žádné vstupné. Jen Magic Hat, do něhož se dobrovolně házely penízky na provoz.

Voňavé čaje, medovina, mařena a slivovice dodávaly tanečnímu reji říz. Popadl jsem nedredovatou dceru, a chvilkově nalezené životní štěstí rozhýbali jsme v rokenrolovém tanci, techno netechno. Jako kdysi.

Post skriptum: Dojem při ranním návratu? Svobodomyslnost bez přívlastků, čišela ze mě. Brněnský devětsil se ovšem v neděli nekonal. Tož příště. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.