Arch čistého papíru, natočený na léty vyhlazený válec kufříkové Olivetky bez čárek a háčků, je stále bez názvu a první věty. Před takřka 50 lety vyťukával jsem na designově elegantní mašince nedomrlé veršíky v domnění, že píšu poezii. Oba jsme zestárli a potřebujeme údržbu. I oba vedle v ložnici ležící starci, sešlí útrapami, nemocemi a věkem.

S co možná největším taktem upravil jsem jim před spaním pleny a pomohl do postele. Znovu usedám ke stolu s výhledem a místo nad textem, jímž mínil jsem oblažit posluchačovu mysl, v myšlenkách vzdaluji se současnosti a bloumám v čase.

Najednou rozostřená světla v zátoce zaostřují se do konkrétnějších obrysů jak na pointilistickém obrazu. Tak přeci umění?

Opět skláním hlavu nad kovovými klávesami, původní námět rozpadá se však opět v otázkách: Zaklapl jsem mu dobře pojistku na katetrizačním sáčku? Zvolil jsem a do přihrádek umělohmotného dávkovače uspořádal jí správné pilulky na zítra? U jeho léků jsem bez obav, jsou nadepsány latinkou.

Přistavil jsem jim dostatečně blízko lože kovové opěrné stojánky s dvěma kolečky, kdyby, než stačím zareagovat na zavolání, vydali se sami na toaletu a do koupelny? I v téhle jejich třičtvrtě roku trvající nemohoucnosti snaží si ona udržet aspoň špetku důstojnosti. Dlouholetý fajtrovský šarm jejího muže nevratně vyprchal.

Definitivně vzdávám se původní představy seznámit vás s nevšedním příběhem z jízdy tramvají, jezdící již několik let napříč městem, jež v hlavách radikálních duchovních pomatenců má se stát jakýmsi spouštěčem apokalyptického globálního džihádu.

Zříkám se i snahy podělit se s vámi o duchohřejnější zážitek z výstavy převážně ruské, ukrajinské, běloruské, polské či rumunské avantgardy v Mané-Katz muzeu. Může snad El Lissitzky, Zadkine, Chana Orloff či Modigliani, abych jmenoval aspoň jednoho zápaďáka, pohnout s rozbolavělou myslí natolik, abych zapudil realitu smutného příběhu stáří?

Zažil jsem podobně smutných příběhů několik a vždy ustrnu nad urputností, s níž se do včera ještě života milovného člověka zahryznou.

Prvně potkal jsem ten příběh na přelomu 70. a 80. let v pražských Bohnicích. Sedící a polehávající bytosti s vyhaslými pohledy, které jako by už nebyly z tohoto světa.

Přízraky, jež kdysi byly ženami. Boschovský rej vyhřezlý z obrazu do reality. Před 25 lety vyprávěl jsem zážitek u stolu s výhledem. Oba skoro sedmdesátníci soucitně pokývali hlavou a vyrazili po ranní kávě na přímořskou promenádu. On, vzpřímený fighter, ona, nenechávající dosud nikoho na pochybách, že bývala ženou oslnivého půvabu.

Zkontroloval jsem nepravidelný dech obou starců a vrátil se ke stolu s výhledem. Třikrát pootáčím válec, páčka řádkovače nefunguje. Zestárla.

Post skriptum: Svítá, předzvěst blížícího se středomořského jara provází však ještě déšť a silný vítr. S vysokými palmami pohrává si jak vánek s kopretinou. Kéž by tak od stolu s výhledem odvál i smutný příběh stáří. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.