Článek Zbyňka Hutara, publikovaný na PL pod názvem Hnutí pěti hvězd chce základní příjem pro všechny. Měl by ale sloužit pouze matkám (k přečtení ZDE), kde se autor mj. vyslovuje pro koncepční finanční zvýhodňování dobře vydělávajících matek bez ohledu na jejich rodinný stav, mě nutí konstatovat, že tak či tak jde o slepou uličku.

Nepodmíněný čili též základní příjem se v diskusích objevuje stále častěji a přibývá i politických stran, které s tímto pojmem „operují“ ve svých programových tezích a vidí v něm recept na řešení průmyslové revoluce 4.0.

Je třeba se ptát, jak vysoký by nepodmíněný příjem měl být a zda sociální dávky v jakékoliv podobě mohou trvale řešit nestabilitu lidské společnosti. Důležité je si uvědomit, čím se dnešní společnost v Evropě a Severní Americe liší od té, která tu byla před sto lety. Základní změna spočívá jak v obrovském rozšíření vzdělávání, tak v jeho zpřístupnění prakticky všem vrstvám společnosti. Díky tomu se naprostá většina talentovaných a schopných dostane ke vzdělání odpovídajícímu jejich inteligenci a píli. Před sto lety by bylo patrně možné najít přibližně stejně nadprůměrně inteligentních lidí ve všech oborech lidské činnosti. Dnes je společnost daleko výrazněji rozvrstvená, než byla kdy v dějinách. Stalo se tak paradoxně díky tomu, že došlo ke zvýšení tzv. sociální mobility, tedy ke zprostupnění sociálních vrstev. V prvních generacích lidé ze spodních pater společenské hierarchie stoupali vzhůru. Opačný pohyb je vzácnější, protože zaměstnání vyžadujících vyšší kvalifikaci přibývá, ale není úplně výjimečný. Je třeba ovšem pracovat se skutečností, že inteligence je výrazně dědičná. Jak se společnost rozvrstvila podle inteligence, roste navíc nebezpečí, že se ve společnosti budou tyto rozdíly zvětšovat a s tím poroste i napětí.

Korporace milují byrokracii

Pro ty, kdo pracují ve velkých společnostech nebo ve státních institucích, není současné masivní zesložiťování různých zákonů a předpisů kritické. Mají na svojí straně fungující aparát zaměstnavatele a v neposlední řadě i své vzdělání, inteligenci, kontakty ze školy atd. Hůře jsou na tom ti, kdo se živí vlastním podnikáním. Ani ti nejchytřejší a nejpilnější právníci nemají šanci nastudovat si všechny přijímané zákony. Jak by to měli stihnout lidé, kteří pracují celý den, aby se uživili?

Názorným příkladem je EET. Pro spoustu lidí představuje logický krok pro zefektivnění kontroly výběru daní, pro malé podnikatele jde však o další zátěž, která jim komplikuje život. Klasickou ukázkou je udělování pokuty ve výši 15 tisíc korun za špatně zadanou krabičku Tic Tacu do EET aplikace.

Co by se stalo se společností po zavedení nepodmíněného (základního) příjmu? Výše popsaná diferenciace společnosti by se začala prohlubovat. Ti šťastnější a snad nadanější by si udrželi svoji práci, ti méně šťastní a méně motivovaní by zůstali doma s nepodmíněným příjmem a občasným melouchem na černo. V dalších generacích by se rozdíly dále prohlubovaly. Na jedné straně by byla vrstva „úspěšných“, bojující o svoje místa a platy. Jejich děti by se učily, že pokud se nebudou hodně snažit, mohou snadno ztratit standard, ve kterém vyrostly. Na druhé straně by vyrůstaly děti, které nikdy neviděly rodiče jít do práce a pro které by škola byla jenom obtěžující povinností, od které nic dobrého nečekají. Aby k nastíněnému vývoji nedošlo, je potřeba zásadní zákony a pravidla maximálně zjednodušit. Lidé musí jasně vědět, co je možné dělat a co už ne. I volby je nutné maximálně zpřehlednit tak, aby každý věděl, koho volí a kam. Pro podnikatele by se měly zavést jednoduché a průhledné daňové paušály. Pro malé podnikatele je vhodné ponechat dobrovolnou EET.

Kdo se dočká pravnoučat

U všech kroků státu včetně dávek je třeba si vážně klást otázku, jakým způsobem ovlivní vývoj společnosti do budoucnosti. Dnešní systém určitě výrazně podhodnocuje úlohu žen jako matek. Pro budoucnost by bylo dobré pozici matek v systému lépe ohodnotit. Místo nepodmíněného příjmu má smysl příjem podmíněný, a to podmíněný výchovou dětí. Ovšemže by nemělo jít o ledajakou výchovu. Dávky jsou nejatraktivnější pro nejnižší sociální vrstvy a naopak nejméně atraktivní pro ty relativně úspěšné. Výsledkem je, že nejvíce dětí mají lidé žijící ze sociálních podpor, a nejméně jich mají vysokoškolačky. Zatímco před rokem 1989 byl průměrný věk prvorodiček cca 25 let, dnes už ženy u nás poprvé rodí v průměru ve třiceti letech. Když si uvědomíme, že některé ženy pořád rodí ve dvaceti letech a dříve, vychází z toho, že než se vysokoškolačka dočká vnoučete (zpravidla jednoho až dvou), ty rychlejší mají pravnoučata (klidně i deset a více).

Maximální podporu manželství

Pokud „odměňujeme“ matky samoživitelky vyššími dávkami od státu, rozhodně to ty, pro které jsou dávky podstatným zdrojem příjmů, nemotivuje k uzavírání manželství a k udržování stabilních vztahů. Pokud bychom takovýto vývoj chtěli skutečně zvrátit, bylo by potřeba systém otočit. Matky samoživitelky by dostávaly minimální dávky, zatímco manželské páry (a vdovy/vdovci) by obdrželi podstatně větší peníze. Sezdané páry, kde se jeden z manželů stará o děti, by měly mít navíc výrazné daňové úlevy. Roky, které matky stráví výchovou dětí, by se jim měly do důchodu počítat s výrazně výhodnou sazbou.

Předpokládám, že takovýto návrh velkou část čtenářů může překvapit a možná i pohoršit. Pokud k takovým patříte, napočítejte prosím do deseti a zeptejte se sami sebe, co by bylo pro budoucnost lepší.

Jiří Vyhnalík