Nesmírně krutý, bolestný rozval nastal  i v bývalé Jugoslávii a dlužno dodat, že Západ často  prosazoval takové zájmy, kdy šli katoličtí Chorvaté z jedné strany a islámští Albánci z Kosova z druhé strany proti pravoslavným Srbům. Dodnes je bývalá Jugoslávie plná napětí, nestrávených bolestí a nespravedlností.  A humanitární bombardování Srbska ze strany USA a jeho spojenců je podle mnohých tím největším zločinem  Západu v Evropě po roce 1989.

Přesto cosi pozitivního v mezinárodněprávní rovině tento akt násilí ujasnil.  

Západ a USA vynaložil intenzivní úsilí, aby obhájil vyhlášení nezávislosti pouhým usnesením autonomního kosovského parlamentu, i při porušení svrchovanosti Srbska a podařilo se jim to. A dokonce jednoznačně.

Mezinárodní soud OSN na základě bodu 2 článku 1 Charty Organizace spojených národů s tím souhlasil a ve svém rozsudku z 22. července 2010 zmiňuje následující: „Žádný obecný zákaz jednostranného vyhlášení nezávislosti z praxe OSN nevyplývá“ – a dále: „Obecné mezinárodní právo neobsahuje žádný použitelný nástroj k zákazu vyhlášení nezávislosti.

Vyhlášení samostatné Kosovské republiky bylo shledáno právně nezávadným a bylo jen věcí jednotlivých zemí, zda tento fakt uznají či nikoliv.

Právo národa na sebeurčení je tak v mezinárodním právu chápáno absolutně a není nikterak omezitelné vnitřními předpisy. Připomínám, že toto právo bylo vyargumentováno k dokonalosti právě Západem, přesněji americkou administrativou. V Písemném memorandu USA ze 17. dubna 2009, předloženém témuž Mezinárodnímu soudu v souvislosti se slyšením ohledně Kosova, bylo jasně řečeno:  „Deklarace nezávislosti mohou, a často se to stává, porušovat vnitřní legislativu. To však neznamená, že dochází k porušování mezinárodního práva“. Tečka.

Je to tedy jasné.

Jaký právem proto dnes Západ uznává vyhlášení nezávislosti Kosova a neuznává stejnou legitimitu pro Krym?

Zatímco při realizaci práva na sebeurčení v Kosovu byly kosovskými Albánci – namnoze organizovanými islámskými teroristy využívány drastické prostředky, včetně prodeje orgánů srbských zajatců,  Krym dospěl k nezávislosti bez jediného výstřelu.

Obyvatelé Krymu slaví a  dívají-li se na zkázu v Doněcku a Luhansku, chápu, že si váží každé dne života a radují se.

Proč vlastně o tom píši. Oddělení určitého území od stávajícího státu je sice dramatické, ale rozumné. Proč mají spolu žít národy a národnosti, když spolu žít nechtějí, ba dokonce se nenávidí.

A přijdou proto desítky dalších zemí,  je to normální proces : Skotsko, Katalánsko si jistě svou touhu po nezávislosti znovu vyzkouší.

A řekl bych , že právě my Češi, kteří jsme se civilizovaně a kultivovaně rozešli se Slováky, bychom měli umět tyto procesy chápat.

A to je mimo jiné závěr k výročí vyhlášení nezávislosti Krymu na Ukrajině.