Argumentuje se při tom mytickými pouhými 12 azylanty v loňském roce a různí politici a publicisté opakovaně vyzývají k alespoň symbolickému přijetí nějakých migrantů z Afriky, když přece o nic nejde.

Skutečnost je však zcela jiná. Do naší země neustále proudí desetitisíce migrantů z východní Evropy i Asie, kteří však nehledají azyl, ale práci. Podle posledních údajů počet legálně žijících cizinců u nás v roce 2017 přesáhl 500 000 osob, což představuje 5% podíl na populaci země. Připočítat k tomu dále musíme počet nelegálních gastarbeiterů, který je nepochybně rovněž vysoký. To je i v současné Evropě nezanedbatelné číslo.

Jsme jediná postkomunistická země, jejíž počet obyvatel díky přílivu migrantů trvale roste. Zatímco Polsko a Rumunsko připravily odchody za prací do západní Evropy o cca 3 milióny jejich občanů, totálně se vylidnilo Pobaltí a těžce byly odchodem převážně mladých lidí zasaženy balkánské země (Bulharsko přišlo téměř o čtvrtinu obyvatel) i Slovensko a Maďarsko, Česká republika zažívá zvyšující se příliv pracovní migrace živený dlouhodobou ekonomickou konjunkturou a situací na trhu pracovních sil. V mnohém naše dnešní situace v této oblasti připomíná poválečnou obnovu západní Evropy a první vlnu pracovní migrace z Turecka a Severní Afriky.  U nás dnes žije více cizinců než ve Finsku či v Portugalsku, obdobně jako v Nizozemsku a ne o mnoho méně než ve Francii (7%), tolik pověstné nezvládnutou migrací. To si u nás málokdo uvědomuje.

V našem případě situace je o něco příznivější v tom, že drtivá většina příchozích pochází z kulturně příbuzných zemí (sousední země, Balkán, postsovětský prostor), a proto možnosti jejich budoucí integrace do české společnosti jsou snazší než v případě muslimských či afrických migrantů. Nicméně migrace v její dnešní dimenzi problémem je, přestože se o tom vůbec nehovoří.

V menších obcích a tam, kde je velká koncentrace průmyslu, začíná migrace a její dopady představovat závažný společenský problém, který se týká jak bezpečnosti, tak společenské infrastruktury - školství, zdravotnictví, bytové problematiky atd. Naše oficiální politika se k němu staví podobně nevšímavě jako v 50. a 60. letech vládnoucí politické kruhy v západní Evropě k přílivu gastarbeiterů.

Zabránit příchodu lidí, kteří nepřicházejí za prací, ale zneužívají západní sociální stát a jeho pokryteckou politickou korektnost k zajištění si snazší existence na okraji evropské společnosti, je potřebný a chvályhodný politický cíl, který si naše politika uvědomuje. Sám o sobě však nestačí zajistit bezpečnost a společenskou stabilitu naší země konfrontované s daleko širším migračním problémem.

Je nezbytné, aby stát měl vůči migraci jasnou a komplexní politiku, představu o její perspektivě v měnících se ekonomických podmínkách, jasné cíle v oblasti integrace a asimilace migrantů do české společnosti tak, aby nedošlo k vytvoření multikulturních enkláv a paralelní společnosti. Inkluze dětí migrantů je daleko zásadnější úkol než uměle přefouknutý problém inkluze fyzicky a mentálně handicapovaných dětí atd.

Příliv migrantů k nám vyvolávají především potřeby nadnárodních firem a jejich výrobních kapacit na našem území. Většina z nich na své investice zinkasovala od našeho státu poměrně velkorysé investiční pobídky. Měly by proto být vedeny k projevení náležité společenské odpovědnosti a participaci na programech sloužících k budování či rozšiřování potřebné infrastruktury spojené s příchodem desetitisíců jejich pracovníků ze zahraničí a s financování programů pro jejich úspěšné začlenění do české společnosti.

Nedopusťme zužování problému masové migrace pouze na azylovou problematiku a nenechme si pokrokáři vnutit pozici nesolidárního sobeckého otloukánka.  A hlavně poučme se z chyb západní Evropy a vyvarujme se jich.

Jiří Weigl

Psáno pro Institut Václava Klause.