Důchodovou reformu líčí laické veřejnosti jako něco jasného, konkrétního, dobře známého, co se však v důsledku selhání politiků dosud neuskutečnilo. Asi něco jako nedostavěná dálnice. Tak tomu ale vůbec není.

Žádný recept na jedinou správnou důchodovou reformu neexistuje. Přizpůsobit důchodový systém měnícím potřebám a podmínkám doby a možnostem ekonomiky je velmi komplikovaný pohyblivý cíl, v němž nejde pouze o cílový stav, ale i cestu, jak k němu dojít. Proto je toto téma u nás předmětem intenzívních odborných i politických diskusí více než čtvrt století a vůbec není pravdou, že se v této oblasti nic nevykonalo a nezměnilo. Naopak, lze říci, že téma je odborně prodiskutováno dokonale. Všechny alternativy a možnosti byly dávno analyzovány a spočítány, nejsou žádná překvapivá řešení ani varianty, o nichž by se nevědělo.

Protože jsem u řady těchto debat, především zpočátku, kdysi jako šéf poradců premiéra, později jako člen NERVu byl, myslím, že se na toto téma mohu s jistou zkušeností vyjadřovat. Proto chci na úvod říci jedno – žádné zázračné řešení základního problému udržitelnosti našeho důchodového systému neexistuje. V nejobecnější rovině jde fakticky pouze o to, jak, odkud a kolik se do systému nasype dalších peněz. Naděje, že je možné základní finanční nestabilitu důchodového systému vyřešit pouhým administrativním prodlužováním věku odchodu do důchodu, nejsou podle mého názoru realistické. Je třeba motivovat pracující, aby pracovali podle svých možností co možná nejdéle, ale to je jiné zadání, než plošné prodloužení věku odchodu do důchodu.

Všechno ostatní, co se nám jako návrhy na řešení důchodového problému v poslední době předkládalo, tj. např. návrhy na úpravy systému minulou „Komisí pro spravedlivé důchody“ vedené dnešní prezidentskou kandidátkou prof. Nerudovou, či úvahy poradního týmu současného ministra Jurečky, jsou parciální změny parametrů stávajícího systému, které samy o sobě žádnou jeho zásadní stabilizaci sytému přinést nemohou.